Ponava – Zmizelé řeky

V pořadí čtvrtá celovečerní komorní opera Ensemblu Opera Diversa. Toto dílo je věnováno městu a jeho řekám – zejména těm proudům pod zem ukrytým, nad nimiž stojí domy, parky a nic netušící ulice. Život města je vepsán do příběhů těchto řek – utlačovaných, pohřbívaných a umlčovaných – které se jednou za čas vzedmou a vyvalí na povrch.

Realizační tým

  • Libreto: Pavel Drábek
  • Hudba: Ondřej Kyas
  • Dirigentka: Gabriela Tardonová
  • Režisér: Tomáš Studený
  • Scénografka: Sylva Marková
  • Animace: Tomáš Hrůza

Osoby a obsazenbí

  • Ponava: Lucie Kašpárková nebo Hana Škarková
  • Král / Pluto:  Aleš Janiga nebo Aleš Procházka
  • Blázen: David Vonšík
  • Řeky:  Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová

O Ponavě

Ondřej Kyas: „Tentokrát jsme se odvážili být vážnější, asi nejvíce je v opeře zastoupené téma zamlčované minulosti. V Ponavě se ale neobjevují nějaké konkrétní reálie, jako třeba likvidace různých etnických menšin nebo poválečný odsun německého obyvatelstva. Vystupují tu symbolické postavy (Král, Blázen apod.) a celý příběh má také spíše obecnější, metaforický charakter. Ve společenské rovině jde o mechanismy moci a její manipulace, v rovině osobní se pracuje se základní psychologickou symbolikou: vědomí / nevědomí, rozum / šílenství, světlo / tma, země / voda, povrch / hlubina, přičemž obě roviny se prolínají.“

Pavel Drábek: „Celé to vzniklo z uvědomění, jak si vytváříme, přizpůsobujeme a ochočujeme historii, a zároveň mě celoživotně fascinují řeky – a v Brně máme řeku pohřbenou pod zemí, navíc tak mysticky nazvanou Ponava.“

Tomáš Studený: „Pokusili jsme se se scénografkou Sylvou Markovou využít co nejlépe (ale účelně) technických možností Divadla Reduta. Chtěli bychom tedy tentokrát výrazněji akcentovat imaginativní práci se scénografií, prostorem a světlem, vystihnout atmosféru a scénickou metaforou nabízet divákům významy a přesahy v symbolickém příběhu, který se dotýká nepohodlných věcí a otázek hluboko ukrytých jednak v podzemí a jednak v nás.“

Recenze

Uvedení:

Premiéra 2. 12. 2013 (Reduta, Brno).

Reprízy 20. 3. 2014 (Reduta, Brno), 20. 2. 2015 (Divadlo Komedie, Praha; v rámci festivalu Opera. Uvedeno v nové autorské instrumentaci). 

Děj opery

Prolog

  • Operu uvádí zlověstné zvolání temného vládce podsvětí (árie: „Z hlubin do světa volám…“). Pluto vzývá své dcery, Řeky, aby se silou spodních vod a pramenů, ničivou a zároveň očistnou, zmocnily jeho města stojícího na temnotě.

I. část

  • Blázen („Pojďte, ukážu vám to…“) ukazuje Ponavě opuštěný prostor jeviště – města a přináší zprávu, že voda vynesla na povrch lidské ostatky… Ponava je rozpačitá, přichází hledat vlastní minulost. Řeky slavnostně uvádějí příchod Krále.
  • Král pompézně vzpomíná na zašlou slávu tohoto místa (árie: „Tohle divadlo, tato scéna…“) a uděluje Ponavě zvláštní pověření, aby tento dům obnovila a oživila jeho věhlas. Předává jí také potřebné „klíče“. Blázen má být k ruce a vyzvídá přitom od Ponavy její původ, ona si ale prozatím nic nespojuje, snaží se zorientovat v prostoru i čase.
  • Ponava je zaujata vyplavenými ostatky – odkrytou minulostí, která k ní podvědomě promlouvá (árie: „Tady, jak říkají, ty kosti čekají…“) – volá své sestry („Musíme to přestavět, ať se konečně hneme!“)
  • Řeky (klevety) vystupují jako sudičky a přemítají nad údělem Ponavy. Ponava mezitím, jako náhodou nachází bránu do podsvětí, v níž se jí zjeví Pluto a láká ji k sobě (árie: „Tohle město stojí na tmě…“). Obraz z temnot po chvíli mizí a pohledy všech se upínají k objeveným ostatkům, jež teď vzbuzují mnoho nepříjemných otázek…

II. část

  • Vše je vzhůru nohama. Blázen situaci odlehčuje, ze strachu před Králem (árie: „To víte, to víte, jaro…“). Ponava horečně hledá odpovědi…
  • V Řekách se budí svědomí a naznačují Ponavě, že mrtvé tělo může patřit i někomu jí blízkému, což potvrzuje opatrně i Blázen.
  • Tyto dohady přeruší Král a se všemi poctami ostatky formálně pohřbívá (árie: „Tak dost! Ticho!“). Ponava odchází pryč, šokovaná a znechucená prázdnotou a cynismem.
  •  V Řekách pozvolna klíčí vzdor proti Králi…
  • Ponava se odhodlá sestoupit do podsvětí, aby našla pravdu o minulosti i o sobě (duet: „Z hlubin do světa volám!…“).

III. část

  •  Řeky v bezmoci lamentují a spílají městu a jeho netečným obyvatelům (tercet: „Rozrušené, rozvířené, rozjitřené je toto jaro…“)
  • Vstupuje Král s radostnou zprávou, že se všechno vyřešilo, Řeky se však ptají, kam zmizela Ponava… Vstupuje rozrušený Blázen a oznamuje blížící se bouři v podzemí (árie: „Spěchám a běžím…“), načež hlubiny za sílícího lomozu vydají své šokující svědectví o zástupech zabitých…
  • To Ponava vynáší z podsvětí tyto děsivé památky na zamlčované hrůzy minulosti („Ó, ty hrůzy, ty strachy, ty tváře utopené…“), než ale stihne říct víc, Král ji uhrane. Ponava dál jen blouzní. Tajemství je však prozrazeno, základy podkopány…

IV. část

  •  Král nařizuje Bláznovi, aby k němu nikoho nepouštěl, že není pro nikoho dostupný. Blázen si z něj vskrytu tropí žerty, sám usedá na trůn a laškuje s publikem (árie: „Prostě není, je v nebytí…“).
  • Ponava a její sestry se odhodlávají k odporu proti Králi („Že on, že právě on!…“).
  • Blázen jim jen chabě a zbytečně brání. Když se ale chystají Krále napadnout, Ponava se zase ocitne u vstupu do podsvětí a znovu se objeví přízrak Pluta.

V. část

  • Pluto svádí Ponavu do hlubin (duet: „Kam? Jen dál…“), do světa snů, ukazuje jí temné dno, zrcadlo, v němž najde vše, po čem touží.
  • Ponava kouzlu podsvětí podléhá, žádá jen jedno: znát příčinu všeho toho zla a křivd. Pluto se brání odpovědi a tím se Ponavě prozradí. On i Král jsou jeden a tentýž, dvě strany stejné mince, světlo i temnota. Pluto chce Ponavu navždy uhranout a zaklít ve své říši, aby tajemství neprozradila. Ona se ale z posledních sil vzepře.
  • Revoluční nadšení na povrchu zatím opadlo. Král oznamuje rozpačitým Řekám, že se jejich sestra ztratila navždy v temných hlubinách („Ztracena navždy…“). Blázen přesto opět předznamenává návrat Ponavy („Spěchám a běžím…“). Ta vstoupí a odhalí pravdu o Králi („Ó, ty hrůzy, ty strachy…“) a ukáže jeho odvrácenou tvář, jeho dvojí totožnost.
  • Král ovšem povstává, a jako by se nic nestalo, děkuje Ponavě za vysvobození. Vším je prý vinen „ten temný“. Ano, pravda vyšla najevo, znamená to ale něco? Co se změní? Všechno zlé je už minulostí a nám je přece třeba hledět vpřed, bez pochybností a nepříjemných otázek… Město nelze přestavět. Ponava odchází rozčarována…
  • Ponava (Zmizelé řeky)