premiéra 1. června 2017, 20.00, kostel sv. Augustina (Mírové náměstí), Brno
František Gregor Emmert: 25. symfonie pro violu, varhany, mezzosoprán a smyčce (premiéra)
dirigent Ondrej Olos, viola Milan Paľa, varhany Marek Paľa, mezzosoprán Jarmila Balážová
František G. Emmert je autorem nezvykle velkého počtu symfonií (26) různorodého charakteru i obsazení. Od Sedmé symfonie dále rozvíjel ve svých skladbách pozoruhodné skladebné techniky a především se dopracoval k mistrovství orchestrace, širokosti dechu a k výrazu, který prakticky nemá v současné české hudbě obdobu. Emmertova hudba posledních dvaceti let dovede být nesmírně dravá, intenzivní, hluboká v záběru a na druhé straně melodická, jemná, obracející se zpět k harmonii, snad ve stylu nové citovosti jakou dovede psát například Valentin Silvestrov. Je to hudba evropské úrovně i formátů.
Premiérové uvedení recenzoval Lukáš Pavlica pro Harmonii on-line, zde.
František Gregor Emmert: 25. symfonie – píseň K tobě byl poslán anděl
pro violu, varhany, mezzosoprán a smyčce
Na výběr veršů a slov Žalmu 80 a mariánských modliteb svaté Kateřiny Sienské, Gertrudy von Le Fort a Bolestného růžence
- Vinice – Canto sperare
- Den milosti – Canto d’amore
- Trním korunován – Canto doloroso
- Jsi mým přístřeším pod hvězdnou oblohou – Canto caritatis
Symfonii edičně připravila Petra Čtveráčková v rámci své bakalářské práce na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
O programu
František Gregor Emmert
Ačkoliv je jeho tvůrčí i životní dráha spjatá s Brnem, pocházel František Gregor Emmert z Čech. Narodil se 19. května 1940 ve Dvojhradí, okres Teplice. Profesionální hudební vzdělání započal ve čtrnácti letech, kdy odešel do Prahy studovat hru na klavír na Vyšší hudebně pedagogické škole. Po jejím absolvování pokračoval ve studiích klavíru na Pražské konzervatoři ve třídě Lva Esche. V posledním ročníku studia začal docházet do hodin kompozice k Janu Zdeňku Bartošovi, což vedlo k přihlášce na pražskou Akademii múzických umění, kam ho však nepřijali. Odešel tedy do Brna, kde vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění obor skladba ve třídě Jana Kapra.
Po skončení základní vojenské služby byl přijat jako aspirant k navazujícímu studiu na JAMU. Jeho školitelem se stal Miloslav Ištvan, vůdčí osobnost celé generace brněnských skladatelů. Přestože byli oba skladatelé odlišných povah a různého tvůrčího zaměření, pojil je vzájemný respekt. Po ukončení studia se Emmert nejdříve živil jako učitel na lidových školách umění a korepetitor.
Situace se pro Emmerta zkomplikovala v roce 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Jeho politický i životní postoj se neubíral cestou demokraticky smýšlejících, ani směrem revolučním, rovněž se nehodlal zařadit mezi normalizátory. Tento rozkol vedl skladatele k ještě hlubšímu ponoření do vlastního nitra a znovuobrácení ke katolické víře, jíž zůstal hluboce oddán až do své smrti.
V roce 1970 začal působit na JAMU jako odborný asistent. Skloubit kompoziční činnost s rodinnými a pracovními povinnostmi nebylo pro Emmerta jednoduché, přesto po sobě zanechal úctyhodné dílo. Roku 1991 byl habilitován na docenta a roku 2006 jmenován profesorem. Na JAMU působil až do roku 2012. Zemřel 17. dubna 2015 v Brně. Do poslední chvíle zůstal tvůrčí.
Tvorba
O osobitosti Emmertova kompozičního stylu lze mluvit již od počátku jeho studií na JAMU, kdy začal vlastním kritickým úsudkem intenzivně vnímat nové myšlenky a proudy. Během studií u Jana Kapra prošel vývojem od novoromantika po znalce jazyka tzv. Nové hudby. Emmert se vymykal především svou neangažovaností – politickou i uměleckou. Ačkoliv postupy Nové hudby znal a čerpal z nich, nepřikláněl se k ní, nelze ho z ní však eliminovat. Prvořadá pro něj byla vždy potřeba tvořit, nadřazená jakémukoli ideologickému směřování. Pro Emmertovy skladby konce 60. let jsou typické mikrointervalové postupy, ve kterých spatřoval nové barevné cesty. Hledání nové barevnosti jej provázelo po celý tvůrčí život a bylo také příčinou volby nezvyklého nástrojového a vokálního obsazení, často v hraničních rozsazích. Právě neobvyklý provozovací aparát a méně známé exotické nástroje v obsazení byly často důvodem, proč se jeho skladby příliš neuvádějí.
Dalším charakteristickým znakem Emmertovy tvorby je využití polytempa. Výrazněji se polytempo v jeho tvorbě začíná objevovat od 7. symfonie z roku 1979. Polytempa nemají být sluchem rozpoznatelná, ve výsledku jde o štěpení a prolínání rytmů a vzájemnou „slitinu“ ubíhaných temp, což má pochopitelně za následek novou barevnost.
Emmertova rozmanitá tvorba se dotýká mnoha žánrů. Jako jeden z mála současných autorů se vracel k formě klasického oratoria (například Vánoční oratorium na text Šteyerova kancionálu z roku 1971). Převažují rozsáhlé vokálně-instrumentální kompozice, četná je také hudba komorní. Emmerta přitahovalo experimentální divadlo, v 70. letech vytvářel scénickou hudbu pro divadlo Husa na provázku. Těžištěm jeho tvorby jsou symfonie.
Pro Emmertův kompoziční styl je typická spontánnost. Psal velmi rychle, bez mnohonásobných oprav a skic. Hudba z něj doslova „tryskala“. Autorovou podstatou byla neustálá, usilovná, velkodušná tvorba, prostá intelektuálního patosu.
Nevyčerpatelným zdrojem inspirace se pro Emmerta staly spirituální náměty. V jeho tvůrčím odkazu má duchovní tvorba nejvýznamnější postavení, promítá se do všech odvětví jeho kompozic. Často vycházel také z umělých básnických textů.
O Emmertově hudbě je také nutné uvažovat v intencích dvorních interpretů. Často vznikaly kompozice přímo „na tělo“, což přirozeně ovlivňovalo jejich průběh. Mezi nejfrekventovanější interprety patří mezzosopranistka Hana Škarková, houslista Milan Paľa, varhaník Marek Paľa, klavírista a dirigent Ondrej Olos či bubeník Martin Opršál. Emmert psal také skladby pro své studenty nebo zhudebňoval jejich poezii.
Symfonie
26 dokončených symfonií představuje 50 let autorovy tvorby – první symfonii napsal Emmert jako čtyřiadvacetiletý v roce 1964, 26. symfonie byla dokončena roku 2014. Ve druhé polovině 20. století nenajdeme pravděpodobně žádného tvůrce, který by se počtem svých symfonií Emmertovi rovnal nebo jen přiblížil. Motivem velké části Emmertových symfonií je hluboká katolická víra. Katolicismus Emmertovi pomohl najít cestu ven od diktátu Nové hudby směrem k tzv. vnitřnímu slyšení, které lze chápat jako intuitivní prvek nutný pro vznik uměleckého díla.
Právě symfonie snad nejlépe ilustrují skladatelův mimořádný cit pro monumentální a přitom křehkou výstavbu. Napříč jeho symfonickým vývojem se setkáváme s mnohými technikami Nové hudby, kterým je ale nadřazená snaha o osobité vyjádření s příklonem ke skladebné technice „vnitřního sluchu“. Většina Emmertových symfonií vyžaduje velký počet hráčů a s výjimkou 3. symfonie je komponována pro neobvyklá nástrojová obsazení, často s využitím varhan. Textová složka symfonií je jazykově rozmanitá – najdeme zde kromě češtiny a slovenštiny také latinu, hebrejštinu i románské jazyky.
Po tradičněji pojatých raných symfoniích můžeme v 5. a 6. symfonii sledovat návrat k některým modernistickým principům – například využití magnetofonového pásu v 5. symfonii „Kosmické zvony“, která vznikla na počest tragicky zesnulého astronauta. 6. symfonie „Důl Nelson“ reflektuje smrt krušnohorských dělníků. Toto dílo završuje celé jedno období, po němž už nenásledují symfonie s dějovým námětem. Od 7. symfonie převládají biblická témata.
Pro Emmertovy symfonie z let 1979–1986 je charakteristické využití polytempa. K polytempu se Emmert po více než deseti letech vrací v 18. symfonii „Křížová cesta ‒ 8. zastavení Páně: Ženy plačící nad Ježíšem“ a znovu v 21. symfonii „Pieta“.
Emmertovy pozdní symfonie 24. „Agnus Dei“ a 25. „píseň K tobě byl poslán anděl“ vznikly roku 2012. 26. symfonii „Triduum sacrum“ dokončil skladatel na podzim roku 2014.
Z celkového počtu 26 symfonií se dosud podařilo koncertně provést pouze devět a nahrát sedm z nich. Poslední zaznělou je Symfonie č. 9 „Cor Jesu“ (1983), kterou roku 2009 provedla Zlínská filharmonie za řízení dirigenta Stanislava Vavřínka. Minulý režim uvádění Emmertových symfonií příliš nepřál, zjevně kvůli duchovní tématice a skladatelově apolitickému postoji, i dnes je však jejich realizace náročná, především kvůli nesnadnému provozovacímu aparátu.
25. symfonie
Skladba je autorovou předposlední symfonií. Byla dokončena v zimě roku 2012. Podnázev symfonie „píseň K tobě byl poslán anděl“ vychází z textu mariánské modlitby svaté Kateřiny Sienské, z níž skladatel vybral verše ke zhudebnění pro druhou větu. První věta zhudebňuje výběr veršů a slov Žalmu 80, text třetí věty je variací na slova Bolestného růžence, čtvrtá věta obsahuje text mariánské modlitby Gertrudy von Le Fort. Přímé okolnosti vzniku díla nejsou známy. Motivací k napsání skladby byla patrně autorova fascinace Pannou Marií, v níž spatřoval symbol věčného ženství a čistoty.
Z hlediska formového průběhu jde ve 25. symfonii do značné míry o vývoj a vrstvení jednotlivých ploch, jejichž význam se často vyjeví až při odkrytí dalšího hudebního materiálu. Formu je tedy obtížné postihnout.
Toto dílo je charakteristické svou vícehlasou sazbou, Emmert byl spíše kontrapunktikem. Vícehlasé sazbě odpovídá také práce s několika vrstvami najednou, které často vytvářejí unikátní rytmické struktury.
Jedinečným je v instrumentaci varhanní part, zejména využití pedálových klastrů. Pedál u varhan neplní pouze harmonickou či doprovodnou funkci, mnohdy je jeho pohyb velmi bohatý a vůči manuálům nezávislý. Četná změna stopových výšek obohacuje barevnost nástroje. V průběhu symfonie se varhany představují jako nástroj polyfonní i akordický, rytmický i melodický, majestátní i lyrický.
Často se vyskytuje technika „předznamenávání“, kdy před určitou plochou přichází její předzvěst, například v jiné instrumentaci.
První věta Vinice – Canto sperare
Název úvodní věty bychom mohli přeložit jako Zpěv naděje. Jde o vazbu na výběr veršů a slov Žalmu 80, který věta zhudebňuje. Symfonii otevírá antifona – sólová kadence mezzosopránu. Naléhavost opakovaného zvolání „Izrael, Izrael“ umocňuje využití malých sekund a zvětšených kvart v melodii. Tyto intervaly jsou charakteristické i pro další vývoj mezzosopránového partu, například ve zpěvu Ó, pastýři izraelský. Skladatel v úvodní části symfonie využívá efektu postupného přidávání nástrojů, čímž vytváří specifické barevné napětí.
Výrazný předěl přichází s nástupem varhan. Mohutná akordická sazba protíná dosud spíše průzračný zvuk. Dalším pozoruhodným prvkem v instrumentaci jsou „tónové hrozny“ ve violách – souzvuky tvořené sekundami, plnící barevnou úlohu klastru. Zlom nastává s rozdělením smyčců až na 20 hlasů. Toto dělení je poměrně unikátní, jeho funkce je harmonická i barevná, stejně jako důležitá z hlediska vnitřní tektoniky. V průběhu symfonie se s ním setkáme v různých podobách. Nevšední kompoziční nápad představuje dále využití pedálových klastrů ve varhanách, dotvářejících bojovnou ostrost perforovaných smyčců.
Závěrem se pohyb pozastavuje a je výrazně redukován. Vynořuje se mezzosoprán, v melodii protkaný ozdobami a con soffio (jen dechem) pronáší: „Bože, obnov svou zpustošenou vinici.“ Konec věty se podobá jejímu začátku, nejprve však zaznívá kadence sólové violy, kde skladatel zpracovává materiál úvodní kadence. S drobnou změnou dynamiky navazuje závěrečná antifona – kadence mezzosopránu s opakovaným zvoláním „Izrael, Izrael“, která celou větu uzavírá.
Druhá věta Den milosti – Canto d’amore
Název této věty bychom mohli přeložit jako Milostný zpěv. Jde o zhudebnění výběru veršů z modlitby svaté Kateřiny Sienské, italské řeholnice a mystičky ze 14. století. Tato modlitba je oslavou Panny Marie a prosbou o její milost.
Stejně jako v první větě zaznívá v úvodu sólový nástroj – viola. Jemnost dynamiky i výrazu podtrhuje tečkovaný rytmus, který part provází i dále. Smyčce hrají slabě sul tasto harmonický podklad v úsporné instrumentaci. Brzy se připojuje mezzosoprán. Text přirovnávající Pannu Marii k pokojnému moři podbarvují vedle sólové violy ligaturované tóny varhan, což napomáhá kontemplativnímu vyznění.
Záhy se navrací úvodní orchestrální plocha s pozměněnou melodií sólové violy. V partu sólové violy se zanedlouho objevuje nová barva – flažolety, harmonie smyčců se zde zahušťuje. Za povšimnutí stojí práce s textem a jeho doprovodem – zjevná komplikovanost zhudebnění „Slovo, které se stalo tělem“ versus prosté vyznění „Jednorozený Syn Boží“. První jmenovaný text doprovází varhanní polyfonie, druhý pak ligaturovaný souzvuk varhan a flažolety v sólové viole. Slovo „jednorozený“ je pronášeno na opakovaném tónu f1. Opakovaného tónu v souvislosti s důrazem na naléhavost textu je užito rovněž později ve verši „dnes je den milosti“ (zde tón e2 bez nástrojového doprovodu). Takto deklamovaná slova patrně tvoří sdělení zvláštního významu. O skutečném záměru autora se však lze jen domýšlet. Repetitivní prvek se nachází také v textu – například mnohonásobné opakování slova „Ježíš“.
Stejně jako v první větě se i závěr druhé věty podobá jejímu začátku – melodie (nyní v mezzosopránu) se klene nad jemnou instrumentací smyčců. Věta končí výrazným decrescendem mezzosopránu, opakujícím slovo „Anděl“.
Třetí věta Trním korunován – Canto doloroso
Název této věty bychom mohli přeložit jako Bolestný zpěv. Jde o zhudebnění slov Bolestného růžence, modlitby k Panně Marii, ve které se připomíná událost Ježíšova utrpení a smrti.
Větu uvozuje dramatický varhanní Prolog, mohutnou akordickou stavbou odkazující k první větě. Plynule na něj navazuje kontrastní pianissimová kadence sólové violy. Diminuovaný varhanní materiál z Prologu, podpořený výrazně rytmickou a bohatě akcentovanou hrou violy, zaznívá také v závěru úvodní části. Vzápětí se přidává orchestr v harmonické sazbě a syrytmicky postupuje se sólovými nástroji. Hodnoty not se dále v orchestrálním doprovodu štěpí, nad smyčci se vynořuje melodie mezzosopránu, v níž je opět hojně využito intervalu malé sekundy. Slovo „bolestná“ je zhudebněno sestupnými chromatickými tóny, což může odkazovat k afektové teorii. Intervalem malé sekundy je rovněž prostoupen orchestrální doprovod, a to jak v horizontále, tak ve vertikále. Pozoruhodně korespondují smyčce s mezzosopránem ve slově „utrpení“, kdy zpěvní hlas postupuje sylabicky v tenutu, a smyčce hrají secco dvojhmaty a ostrá pizzicata.
Výrazně je v této větě zastoupena „schodovitá“ orchestrace (postupné přidávání hlasů, většinou imitačního charakteru) a striktní triolový pohyb. Dochází k časté změně metra. Znovu se setkáváme s pedálovými klastry ve varhanách, tentokrát s jiným tónovým výběrem. Svým způsobem zde klastry ohlašují orchestrální plochu plnou rytmického napětí.
Závěrem věty pohybu výrazně ubývá, instrumentace se zjemňuje a text oslavuje Pannu Marii jako bolestnou matku, která „svaté tělo Syna svého na své mateřské lůno přijala“. Ke konci mezzosopránového partu se znovu objevuje rytmizované opakování téhož tónu (f1), patrně upozorňující na mimořádnost sdělení „na své mateřské lůno přijala“. Úplný závěr věty se potom odehrává jen za zvuku několika držených tónů orchestru v decrescendu, které protínají osamocené sextoly v sólové viole.
Čtvrtá věta Jsi mým přístřeším pod hvězdnou oblohou – Canto caritatis
Název závěrečné věty bychom mohli přeložit jako Zpěv milosrdenství. Jde o zhudebnění mariánské modlitby Gertrudy von Le Fort, německé spisovatelky křesťanské literatury. Modlitba je vzýváním Panny Marie.
Začátek věty se odehrává v jemné instrumentaci a nízké dynamice, přítomni jsou pouze sólisté. K sólistům se postupně přidává orchestr, nejprve v rytmickém a v rámci skupin i melodickém unisonu. Rozdělení prvních a druhých houslí předznamenává nástup mnohohlasé orchestrální plochy, která ostře protíná dosavadní pohyb smyčců.
Nepřetržitý šestnáctinový pohyb varhan lyricky doprovází melodii mezzosopránu s textem „pod hvězdnou oblohou“. Není bez zajímavosti, že skladatel předepisuje varhanám výrazové označení scintillate (jiskřivě/zářivě/třpytivě), odpovídající vlastnostem hvězd. Tento šestnáctinový pohyb také krátce přejímá sólová viola.
Autor dále klade důraz na část textu „jsi otevřeným mořem Páně“, kterou mnohonásobně opakuje, avšak zhudebňuje pokaždé jinak. S přibývající četností těchto slov roste také pohyb v orchestru, který se po několik taktů výrazně zahušťuje. Znovu se tak projevuje sevřenost hudby a textu. Opakovaný rytmizovaný tón f1 se znovu objevuje ve verši „Blahoslavení jsou ti, kdo tě blahoslaví“.
Naposledy v celé symfonii zazní mohutná dvacetihlasá orchestrace v závěrečné oblasti, kdy smyčce harmonicko-rytmicky potvrzují skutečnost vyvolení Panny Marie – „jedna z vás byla vyvolena od Pána“. Úplný závěr symfonie pak patří tichému dialogu mezzosopránu a varhan, kdy zpěvní hlas sotto voce opět pronáší poselství blahoslavení.
Texty:
I. Vinice – Canto sperare
Žalm 80
Izrael,
pastýři izraelský, probuď svou sílu a přijď nás zachránit
Bože, obnov svou zpustošenou vinici
II. Den milosti – Canto dʼamore
Modlitba svaté Kateřiny Sienské (výběr veršů)
Maria, pokojné moře,
dárkyně pokoje, úrodná země!
Ty jsi nová ratolest,
na níž se rozvinul voňavý květ,
Slovo, které se stalo tělem,
Jednorozený Syn Boží
Když na tebe hledím, Maria,
vidím ruku Ducha svatého,
který v tobě utvářel vtělené Slovo
Maria, dnes je den milosti,
žádná milost mi nebude odepřena,
proto tě dnes, Maria,
naléhavě a celým svým srdcem prosím
Maria, ty jsi kniha, v níž je zapsáno
pravidlo našeho života Ježíš
Maria, ohnivý voze, nosilas Oheň
skrytý a zahalený tvým lidstvím
K tobě byl poslán anděl
III. Trním korunován – Canto doloroso
Bolestný růženec
Bolestná Matko, která jsi s bolestí viděla,
jak je tvůj Syn bičován a trním korunován
Bolestná Matko, která jsi ho na cestě utrpení
s křížem potkala
Bolestná Matko, která jsi až do jeho skonání
s vytrvalostí pod křížem stála
Bolestná Matko, která jsi svaté Tělo Syna svého
Na své mateřské lůno přijala
IV. Jsi mým přístřeším pod hvězdnou oblohou – Canto caritatis
Modlitba Gertrudy von Le Fort
Raduj se, Panno Maria,
dcero mé rodné země, sestro mé duše,
raduj se, radosti mé radosti!
Bloudím temnou nocí,
a ty jsi mým přístřeším
pod hvězdnou oblohou!
Jsem žíznivým pohárem,
a ty jsi otevřeným mořem Páně!
Raduj se, Panno Maria!
Blahoslavení jsou ti, kdo tě blahoslaví!
Žádné lidské srdce se nemusí bát.
Jsem jednou velkou láskou,
chci všem opakovat:
jedna z vás byla vyvolena od Pána!
Blahoslavení jsou ti, kdo tě blahoslaví
O interpretech
Ondrej Olos, původem slovenský dirigent a klavírista, vystudoval v letech 1998–2003 dirigování na konzervatoři v Žilině. Během studia působil jako asistent dirigenta symfonického orchestru konzervatoře. V roce 2008 ukončil studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V roce 2006 obdržel cenu Leoše Janáčka za nastudování komorní verze opery Příhody lišky Bystroušky v Komorní opeře JAMU. V rámci festivalu Janáček Brno 2008 nastudoval s posluchači JAMU Janáčkovu Její pastorkyňu v původní verzi z roku 1904. Od roku 2006 působí v Janáčkově opeře Národního divadla Brno jako korepetitor, od roku 2007 též jako asistent dirigenta a od roku 2009 jako dirigent inscenací – např. Evžen Oněgin (Čajkovskij), Macbeth (Verdi), Příhody lišky Bystroušky (Janáček), Netopýr (Strauss), Rusalka (Dvořák), Lazebník sevillský (Rossini), Turandot (Puccini), Alice In Bed (Medek), Tosca (Puccini) ad. Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě dirigoval Její pastorkyňu a Věc Makropulos (Janáček), v Košicích Dialogy karmelitek (Poulenc), v dánském Aarhusu Káťu Kabanovou (Janáček). Mimo to je pravidelným hostujícím dirigentem řady českých a slovenských orchestrů – Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu v Bratislavě, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín ad. Je rovněž vyhledávaným klavíristou a častým koncertním partnerem Milana Paľu, se kterým se zaměřuje především na uvádění děl soudobých autorů.
Milan Paľa (*1982) je původem slovenský houslista a violista. Již během svého studia na Konzervatóriu J. L. Bellu v Banské Bystrici získával jednu cenu za druhou a těšil se nepřehlédnutelné mezinárodní pozornosti na evropských soutěžích, jako je Concourse Moderne Riga, Anglo-Czechoslovak Trust London, Leoš Janáček International Competition Brno, Bohuslav Martinů Competition aj. Později pokračoval ve studiu na Hochschule für Musik und darstellende Kunst Wien a Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V období studia se pravidelně účastnil mezinárodních mistrovských kurzů Vladimira Spivakova v Zurichu. Jako sólista spolupracoval s řadou prestižních světových orchestrů. Jeho diskografii tvoří již více než dvacet titulů. Prozatím jedinečným a nepřekonaným projektem na česko-slovenské hudební scéně je antologie slovenské tvorby pro sólové housle, díky které obdržel v roce 2009 Cenu Ľudovíta Rajtera. Milan Paľa je dosud druhým nositelem této ceny, kterou získal nejen za výjimečné interpretační schopnosti, ale také za svůj ojedinělý přístup ke slovenské hudební tvorbě. S Ensemble Opera Diversa poprvé vystoupil v dubnu 2015 jako sólista v Concerto Funebre Karla Amadea Hartmanna.
Marek Paľa (*1979) je původem slovenský varhaník, klavírista a dirigent. Absolvoval Konzervatorium Jána Levoslava Bellu v Banskej Bystrici, kde studoval hru na varhany a dirigování. Roku 1999 nastoupil na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde pokračoval ve studiu hry na varhany pod vedením profesorky Kamily Klugarové. Od roku 1998 navštěvoval Mistrovské varhanní kurzy v Curychu pod vedením Jeana Guillou. Zúčastnil se také řady soutěží – 2. cena na soutěži Anglo-Czechoslovak Trust 2001 v Anglii v komorní hře. Roku 2003 ukončil studium na JAMU absolventským koncertem. Nyní působí jako externí pedagog na JAMU, kde vyučuje klavírní improvizaci a komorní hru.
Koncertuje v řadě zemí Evropy – např. Slovenská republika, Česká republika, Německo, Švýcarsko, Belgie, Velká Británie.
Jarmila Balážová (*1989) je původem slovenská mezzosopranistka. V roce 2011 absolvovala na Konzervatoři Bratislava. Během studia spolupracovala na několika projektech komorního sboru konzervatoře (A. Bruckner – Requiem, J. L. Bella – Te Deum ad.). V rámci komorní opery konzervatoře ztvárnila postavu Arsamena v opeře Xerxes G. F. Händela a postavu Marty v opeře Jolanta P. I. Čajkovského. Momentálně je studentkou magisterského studia na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Marty Beňačkové. V rámci projektu komorní opery zde ztvárnila roli Lapáka v opeře Příhody Lišky Bystroušky L. Janáčka, postavu Matky v jednoaktové opeře Slzy nože B. Martinů, roli Altistky v opeře Impresário v koncích Domenica Cimarosy a postavu Třetí dámy v opeře Kouzelná flétna W. A. Mozarta. Absolvovala půlroční studijní pobyt na Hudební akademii Fryderyka Chopina ve Varšavě. Pravidelně spolupracuje s uznávanými slovenskými soubory staré hudby jako jsou Il Cuore Barocco či Solamente Naturali. Na mezinárodní pěvecké soutěži Imricha Godina Iuventus Canti ve Vráblech získala v roce 2015 interpretační cenu Bachovy společnosti na Slovensku a v roce 2016 čestné uznání ve svojí kategorii. Zúčastnila se též několika mistrovských interpretačních kurzů pod vedením Adama Plachetky, Kateřiny Kněžíkové, Markéty Cukrové či Kateřiny Beranové.
text Petra Čtveráčková
