Město jako hudba (Haas, Klein, Novák, Štochl)

Premiéra 18. listopadu 2014 v Redutě.

Orchestr Ensemble Opera Diversa,

dirigent Robert Kružík, hoboj Vilém Veverka

Třetí z řady diversních orchestrálních koncertů k Roku české hudby 2014 se tentokrát nesoustředí výlučně na brněnské autory. Osou programu jsou dvě premiéry – zcela nové skladby Ondřeje Štochla, napsané pro Ensemble Opera Diversa a vynikajícího hobojistu Viléma Veverku – a Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase v úpravě pro hoboj a smyčce, vytvořené pro tuto příležitost Ondřejem Kyasem. Protipólem úpravy Haasovy Suity je transkripce původně smyčcového tria Gideona Kleina.

Program

Gideon Klein: Partita (v transkripci Vojtěcha Saudka pro smyčcový orchestr)

Ondřej Štochl: pro P.A.S.ti, skladba na objednávku Ensemble Opera Diversa pro smyčce a hoboj (PREMIÉRA)

Pavel Haas: Suita pro hoboj a klavír (v transkripci Ondřeje Kyase pro hoboj a smyčce)

Jan Novák: Odarum concentus pro smyčcový orchestr

K programu

Gideon Klein (1919 Přerov – 1945 Fürstengrube), pozoruhodný skladatel a pianista, prošel mistrovskou třídou Pražské konzervatoře. Jeho další studia zmařila roku 1939 německá okupace. O dvě léta později byl deportován do terezínského ghetta. Jeho umělecká tvorba zde však neustala, spolu s dalšími umělci se významně podílel na kulturním a společenském životě. Omezeným provozovacím možnostem přizpůsobil obsazení svých kompozic, vznikla tak díla veliké hloubky. I přes autorovo mládí skladby vykazují kompoziční zralost a tendenci hledat nové cesty.

Partita v transkripci Vojtěcha Saudka vychází z Kleinova Tria pro housle, violu a violoncello (1944), které napsal v Terezíně. V třívěté kompozici působivě pracuje s moravskou lidovou písní, v první a třetí větě spíše v náznacích – přejímá typické mody a rytmy, druhá věta je variací na píseň Kdo má počernú galánku. Skladba vyniká mimořádnou instrumentací, hybnou rytmikou a půvabně melancholickou harmonií.

Provozovací materiál k Partitě poskytlo vydavatelství Baerenreiter Praha.

Ondřej Štochl (narozen roku 1975 v Praze) vystudoval hru na violu na Pražské konzervatoři a skladbu na Akademii múzických umění u Marka Kopelenta. Během studií se zúčastnil mnoha skladatelských kurzů, například u Paula Méfana či Guye Reibela. Mimo kompoziční činnost se zdokonaloval v interpretaci soudobé hudby. V současné době se věnuje tvorbě komorních a orchestrálních skladeb, v posledních letech se prosadil především jako autor rozsáhlých prostorových kompozic. Se skladbou Modrá – čistá a křehká zvítězil v roce 2011 v soutěži Nuberg. Ensemble Opera Diversa tuto skladbu uvedl v brněnské premiéře v červnu 2012. Pro Velikonoční festival duchovní hudby Brno 2013 vytvořil prostorovou kompozici …vlídnost…světlo duše, která se setkala s velkým úspěchem. Jeho tvůrčím zázemím je Komorní soubor a skladatelské sdružení Konvergence, kde působí jako umělecký vedoucí, skladatel a violista. Věnuje se také pedagogické činnosti – na Konzervatoři Jana Deyla v Praze vyučuje kompozici a hudebně teoretické předměty. Jako lektor se účastní kompozičních kurzů Postfest v Kroměříži.

Komentář autora k premiérované skladbě pro P.A.S.ti

Tématem mé skladby jsou propasti a pasti okolo lidí s PAS – poruchou autistického spektra. Jako by byli odrazem povrchnosti naší komunikace i hloubky vnitřní samoty, která je s každou novou generací stále méně snesitelná. Schopnost domluvit se s nimi, pochopit, jak jsou citliví a jak moc potřebují nebýt sami, totiž předpokládá schopnost přiblížit se jim – tak, jak to lze. To znamená zájem o ně samé. Účast na jejich vnitřním světě.

Skladba je vzkazem pro ty postižené, s nimiž se potkávám nejčastěji – lidem s Aspergerovým syndromem. Nemůže být jen pozitivní, vzájemné pochopení alespoň 0některých zúčastněných v ní je sice úplné, ale o to řidší. Převládá odstup, nepochopení, zdvořilé ignorování… Naše společnost s takto postiženými také navenek zachází slušně, aby jim s pokryteckým úsměvem připravovala obtížně překonatelné propasti či přímo pasti. Nevím, jestli je to pro nás pohodlné, rozhodně to není čisté ani moudré – nebojím se dnes častý přístup k odlišujícím se jedincům označit přímo jako zdvořilostní hyenismus. A tak mě napadá, že právě „Aspíci“, jak se lidem s Aspergerovým syndromem přezdívá, nám ukazují důležitou možnost, jak si uchovat zdravý rozum a nalézt vnitřní čistotu – jim často (mezi námi vytvořenými propastmi) nic jiného než ideje ani nezbývá. Říkají nám možná, že musíme nalézt odvahu jít proti trendům dnešní mezilidské komunikace vedoucím ke zdvořilostním frázím, budování konformní bezchybné image. To je silný vzkaz pro naši bezdotykovou, on-line žijící společnost. Zvlášť v době, kdy raketově vzrůstá spotřeba antidepresiv u těch, kteří neznají nic víc, než „být in“…

Pavel Haas (1899 Brno – 1944 Osvětim), skladatel umělecky spjatý s Brnem, je patrně nejvýznamnějším žákem Leoše Janáčka. Jeho skladby spojují prvky moravského folklóru a židovské melodiky s kompozičními postupy meziválečné hudební avantgardy. Zatímco jeho komorní a písňová tvorba už patří ke kmenovému repertoáru mnoha českých a světových souborů, opera Šarlatán (premiéra 1938 v Brně) na své novodobé uvedení v českých zemích stále čeká.

Suita pro hoboj a klavír op. 17 vznikla v podzimních dnech roku 1939, ve stínu okupace a německého útoku na Polsko. Dramatický patos, rapsodičnost hobojového partu, citace svatováclavského chorálu a husitské písně Ktož sú Boží bojovníci, to vše dává tušit, s jakými obavami (a také nadějemi) prožíval Haas události, které měly hluboce poznamenat osud českého národa, i osud jeho vlastní. Navzdory výrazové a zvukové působivosti je pravděpodobné, že Suita je pouze skicou k většímu vokálně-instrumentálnímu dílu, jehož text (ve shodě s hudebním obsahem asi okupantům nepohodlný) autor ukrýval odděleně od notového zápisu – natolik důkladně, že nebyl dosud nalezen. Deportace do Terezína a posléze Osvětimi pak Haasovi zabránila v dokončení skladby v původně zamýšlené podobě. Skladba dnes zazní v úpravě pro hoboj a smyčcový orchestr kmenového skladatele souboru Ondřeje Kyase – právě jako odkaz na neuzavřenost tohoto často prováděného díla.

Jan Novák (1921 Nová Říše – 1984 Neu Ulm) studoval skladbu nejdříve u Viléma Petrželky na brněnské konzervatoři. Během pobytu v USA mu byli učiteli Aaron Copland a Bohuslav Martinů. Především Martinů výrazně ovlivnil jeho skladatelské myšlení. Vedle komponování se intenzivně věnoval studiu středověké latiny a antické literatury, což se ve velké míře promítlo v jeho kompozicích. Je respektován pro svou technickou vyspělost, živelný rytmus a smysl pro formální výstavbu.

Odarum concentus (1973) pro smyčcový orchestr opět odkazuje k Novákově hlavnímu inspiračnímu zdroji – latinské poetice. Podnětem se skladateli stalo patero čtyřverší z Horatiovy první knihy Písní. V pěti kontrastních větách napětí udržuje proměnlivé metrum související s rytmem veršů, pizzicatové běhy a naléhavá barevnost. Repetované motivy dodávají skladbě řád a ctí svou textovou předlohu.

Provozovací materiál k Odarum concentus poskytlo Nakladatelství Českého rozhlasu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *