Nová hudba pro smyčce (Štědroň, Bednařík, Růžičková-Piňosová, Franz, Hejnar, Faltus)

6. února 2017, 19.00, Brno, Reduta

koncert recenzoval Patrik Červák pro OperuPlus

 

 

Program

Radim Bednařík: Fantazie pro smyčce 9´(premiéra)

Robert Hejnar: Hommage à Concerto grosso pro violoncello a smyčce 10´

Kateřina Růžičková-Piňosová: Life Attitudes pro klavír a smyčce 12´

  1. Appassionato – II. Giocoso – III. Poetic – IV. Allegro trionfale

/přestávka 15 minut/

Leoš Faltus: Canti del’Orfeo pro housle sólo 11´

Ritornello  I – Canto I – Ritornello  II – Canto  II – Ritornello   III

Vladimír Franz: Pražské divertimento pro smyčce 16´ (brněnská premiéra)

  1. Allegro assai – II. Menuet – III. Air – IV. Rondo – finale

Miloš Štědroň: Quattro omaggi claudiani pro klavír, housle a smyčce 20´ (premiéra)

  1. Intrada – II. (Dolce e ben cantare) – III. Hajduczky – IV. Moresca

 

Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek

Anežka Jungová, violoncello

Alice Rajnohová, klavír

Milan Paľa, housle

Gabriela Tardonová, dirigentka

 

programu

Skladatel Radim Bednařík (*1979) pochází z Hodonína, nyní umělecky a pedagogicky působí v Brně. Skladbu studoval nejprve na Konzervatoři Brno ve třídě Radomíra Ištvana, roku 2002 zde maturoval skladbou Exodus pro dva klavíry. V témže roce byl přijat na HAMU do třídy Ivany Loudové. Svá kompoziční studia zde zakončil roku 2007 skladbou „Strome, kdybys tak promluvil…” – památce Jiřího Ortena, kterou premiérovala Filharmonie Hradec Králové v Rudolfinu. V kompozici se věnuje zejména instrumentální tvorbě (Duo pastorale per oboe e percussioni, Studie pro dva hráče na bicí nástroje, Solo per basso, Meditace pro varhany) a okrajově také scénické hudbě (Labyrint /FAMU/, Ať kvetou lásky /HAMU/). V závěru koncertní sezóny 2013/2014 uvedl Ensemble Opera Diversa autorovu skladbu Hry světla (2014) v podání renomovaného brněnského souboru Miloslav Ištvan Quartett. Tvorba Radima Bednaříka zaznívá také na koncertech Konzervatoře Brno, kde vyučuje skladbu a hudebně-teoretické předměty.

Autorský komentář

Fantazie vznikla z podnětu Ensemble Opera Diversa a jedná se o moji druhou závažnější skladbu pro smyčcový orchestr. Vypjaté období jejího vzniku se odráží jak v oblasti obsahové, tak i využitím volné formy fantazie. Prostřednictvím metody montáže mi tato forma umožnila spojovat motivicko-tematické prvky nové, ale i přejaté z dřívějších skladeb. Ty jsem zásadně proměnil, nebo naopak ponechal téměř beze změn, zasazené však do naprosto jiných kontextů.

Fantazijní uvolnění celku přináší i náladovou proměnlivost a obsahovou víceznačnost, což může být důsledek zmíněné konfrontace dřívějších a současných tvarů. V metrorytmické oblasti je patrná snaha o její vlastní tvarovaní, ve struktuře tónových výšek zase úsilí o odlišné pojetí diatonických (ne)centrických modů a jejich vrstvení s výraznější chromatikou oproti mým dřívějším skladbám. Protipólem je pak zřetelné užívání unisona v dramatických částech skladby.

Zpětně si uvědomuji, že se jednalo o práci pro skladatele vlastně netypickou ale zajímavou a jejím prostřednictvím sděluji také svůj názor i na dnešní koncertní praxi pro mladé autory či autory střední generace, kteří žijí v realitě, kde své opusy slyší zpravidla jen na premiéře či nemnohokrát po ní. Ne, že by toto bylo v dějinách hudby ojedinělé, to spíše naopak, ale – bez sebehodnocení – znám mnoho děl kolegů z poslední doby, u nichž je velká škoda, že tomu tak je a nejsou tradičními institucemi zařazovány postupně do programů. I proto jsem si takovou koncepci zvolil – abych mohl být nějak konfrontován sám se sebou. Děkuji Ensemble Opera Diversa za to, že je dnes už dlouholetou alternativou v brněnském koncertním provozu, na své riziko se systematicky a úspěšně věnuje současnému hudebnímu a hudebně-dramatickému umění se stále se zvyšující uměleckou úrovní a inspiruje ostatní. S potěšením jsem dnes premiérovanou skladbu tomuto souboru věnoval.

Skladatel Robert Hejnar (*1969) je absolventem oboru klavír na Pražské konzervatoři, skladbu studoval na HAMU v Praze u Ivana Kurze. Za skladbu Tres psalmi pro alt a symfonický orchestr získal cenu Českého hudebního fondu (1994), Stabat Mater pro soprán, alt, dětský sbor, varhany a symfonický orchestr ocenila Nadace Leoše Janáčka v roce 1998. Druhá skladba byla s velkým úspěchem znovu uvedena v roce 2014 na festivalu MusicOlomouc. V současné době autor působí na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci.

Hommage à Concerto grosso (Pocta concertu grossu) byla dokončena v roce 1996. Oproti barokní formě concerta grossa, kde se ve vzájemném dialogu střídá skupina sólových nástrojů (concertino) s orchestrem (concerto grosso), je v této kompozici zastoupeno concertino pouze sólovým prvkem violoncella. Jak titul napovídá, skladba je jakýmsi náhrobkem”, reminiscencí, holdem za dávnou hudební formu, v přeneseném biblickém slova smyslu „prach jsi a v prach se obrátíš”, či řeckého „panta rhei” tedy metaforou nicoty, pomíjivosti a neopakovatelnosti času…

Zvláštností partu sólového violoncella je zde jednak rytmická aleatorika na opakovaném tónu a¹, která předpokládá vytvoření neustále se zhušťující plochy, jednak výrazně rubatová kadence prostoupená triolovým rytmem. Závěrem je part sólového violoncella rozdělen do vteřinových úseků opět s požadavkem tempo rubato.

Skladatelka Kateřina Růžičková Piňosová (*1972) se narodila v Brně. K hudbě ji přivedla matka, učitelka matematiky a výborná pianistka. Kateřina absolvovala magisterské studium hudební vědy a estetiky na Masarykově univerzitě a kompozici na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Vzdělání si dále rozšířila postgraduálním studiem Teorie hudební tvorby na JAMU, mistrovskými kompozičními kursy v Reichenau (Rakousko), vědecko-výzkumným pobytem na Ruprecht-Karls-Universität v Heidelbergu a studijní stáží na Hochschule für Musik v Karlsruhe (studium u Wolfganga Rihma).

Již během studia začala pracovat jako redaktorka a dramaturgyně hudebních pořadů v České televizi (1996–2001). V letech 2001–2011 žila v Německu, kde obdržela skladatelské stipendium nadace Kulturstiftung Rhein-Neckar-Kreis v Heidelbergu a získala zakázku pro festival Young Euro Classic v Berlíně (symfonie Zázněj, 2006). Věnovala se zde také pedagogické činnosti (výuka klavíru, hudební teorie a skladby).

Založila internetové hudební vydavatelství Self Print Music a skupinu skladatelek Hudbaby. Je autorkou komorních, orchestrálních, vokálních i elektroakustických skladeb. Její kompozice byly mnohokrát oceněny ve skladatelských soutěžích.

Autorský komentář

Skladba Life Attitudes (2002) pro klavír a smyčce byla volně inspirována dílem a osobností nejznámější české skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Životní postoje – jako jsou „vášnivý, sarkastický, poetický, ctižádostivý“ (jak zní názvy jednotlivých vět) – jsou odlišné u různých povah a v různých situacích, ale současně jako by se všechny projevovaly v osobnosti brněnské rodačky Vítězslavy Kaprálové, které nechyběly humor ani opravdovost, vřelost ani ambice. V kompozici se objeví citace hudby Kaprálové v několika rovinách: jako melodický úryvek (Dubnová preludia ve III. větě, Vojenská symfonieta v závěru IV. věty), jako volba nástrojového obsazení (Partita pro klavír a smyčce) nebo jako výběr tónového materiálu (tónový terén neoklasického stylu). V roce 2004 napsala autorka orchestrální verzi skladby s názvem Attitudes, která byla v témže roce oceněna Čestným uznáním v mezinárodní skladatelské soutěži vypsané Filharmonií Brno.

První věta Appassionato je plná rytmického napětí, orchestrem i klavírním partem prostupuje charakteristický sextolový pohyb. Druhá věta Giocoso zaujme rytmickou perforací a hravostí, objevují se rozšířené techniky hry. Třetí věta Poetic vyniká jemnou instrumentací, klavírní part ozvláštňují široké intervaly. Čtvrtá věta Allegro trionfale má pohybově gradační charakter, znovu se setkáváme s některými prvky z předchozích vět (např. perforované sextoly).

Skladatel Leoš Faltus (*1937) studoval kompozici nejprve na brněnské konzervatoři u Františka Suchého a Osvalda Chlubny, dále pokračoval na JAMU v Brně u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera. Faltusův kompoziční styl dále ovlivnili Miloslav Ištvan a Ctirad Kohoutek. V letech 19691971 absolvoval postgraduální studium elektronické hudby na JAMU, zúčastnil se také Mezinárodních letních kurzů Nové hudby v Darmstadtu. Pedagogicky působil na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, poté na JAMU, kde se stal vedoucím skladatelského oddělení. V muzikologické oblasti se zapsal jako kritik a především významný editor děl Leoše Janáčka, na nichž spolupracoval s Milošem Štědroněm (houslový koncert Putování dušičky, symfonie Dunaj).

Hudba Leoše Faltuse vyniká intelektuální hloubkou i emocionalitou. Ačkoliv je spojován s novými technikami, nikdy se zcela nerozešel s tradičními postupy, které obohacoval především ve formě a zvuku. Jeho skladatelský záběr se dotýká mnoha žánrů – od klavírních a komorních kompozic k operám. Za svoji tvorbu byl mnohokrát oceněn.

 

Vladimír Franz (*1959) je hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a také příležitostný publicista, básník a dramatik. Od počátku 80. let skládá scénickou hudbu, za niž získal řadu ocenění. Ve scénických skladbách uplatňuje principy vlastní teoretické koncepce autonomní role hudby jakožto jedné z určujících složek dramatu. Věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové. Druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU, kde již mnoho let vede Kabinet scénické hudby, od března 2016 působí na katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU. Od února 2014 je poradcem ministra kultury Daniela Hermana. Je šestinásobným držitelem Ceny Alfreda Radoka.

Pražské divertimento (2015) napsal Vladimír Franz na popud Pražského komorního orchestru. Čtyřvětá skladba neopomíjí aspekty muzikantské hravosti a pracuje s východisky žánru a stylu, v němž divertimenta původně vynikala – kombinatorika, rychlé pointování, přehlednost a míra.

V první větě se setkáváme s materiálem tvořeným převážně idiomy klasicismu. Jedná se o obecné fragmenty, o jednotlivá „písmena“ společná slohu, nikoli tedy o individuální tematický materiál. Nakládání s písmeny je analogické s použitím písma v kubistických obrazech. Z jednotlivých „písmen“ jsou na principu symetrické či asymetrické rovnováhy sestavována „slova“ – jedná se o soustavnou pohyblivost obrysu hlavního tématu. Věta sledující obrys sonátové formy je tak zároveň i jejím permanentním provedením.

Druhá věta Menuet je dle slov autora tancem stínů. Krátké čtyřtónové jádro se noří z různých stran a vytváří tak perspektivy labyrintů. Menuet obsahuje tři kontrastní krátká tria, jejichž témata jsou konkretizací idiomů – „písmen“ z předchozí věty. První trio je tvořeno tématem zalamovaným dle optického principu „zdaleka – zblízka“ zároveň. Ve druhém se objevuje vyzvánění kombinované s útržkem hospodské odrhovačky. Třetí trio, rovněž odvozené z pohybové figurace první věty, předjímá větu následující a přináší fragment kantilény, přerušený připomínkou tématu „záhlaví“. Poté se celý menuet vytrácí ve stínech.

Třetí věta Air je širokodechou plynulou melodií, přednášenou sólovými houslemi. Melodií odpoutanou, neharmonizovanou, posléze pohlcenou velkou sónickou gradací neznámé energie, přerušenou fragmentem, jehož melodii v rámci svého poštěkávání vymyslel skladatelův zvěčnělý pes Ondřej, jehož památky tímto vzpomíná. Zkráceným návratem úvodního tématu se věta uzavírá a plynule přechází do věty závěrečné.

Čtvrtá věta Rondo – finale utváří s větou první rámec celé skladby na principu otázky a odpovědi. Je založena na kontrastu dvojího pohybu – osminového a čtvrťového. Tematická jádra jsou motivicky konkretizována. Prudký pohyb „bubínkového“ toccatového tématu (odvozeného z prvního tria menuetu) kontrastuje se sestupným chromatickým motivem v tečkovaném rytmu. Toto téma připomíná skutečnost, že Praha, jakožto místo střetávání kultur, je i městem kultury židovské. Proud hudby se stupňuje a zahušťuje a poté co kulminuje „tématem záhlaví“, se náhle prudce zřítí. Nastupuje coda, která ve zkratce rekapituluje veškerý tematický materiál. Divertimento uzavírá tolikrát zatracovaný i adorovaný „základní“ akord C dur.

Vladimír Franz věnoval své Pražské divertimento barokním pražským usedlostem s jejich pustnoucími zahradami, z nichž se pozvolna stávají pozemky určené k drancování.

Významný muzikolog a skladatel Miloš Štědroň, jemuž je dnešní koncert věnován, se narodil 9. února 1942 v Brně do hudební rodiny. Po maturitě na gymnáziu vystudoval bohemistiku a muzikologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Rok studoval skladbu u Zdeňka Blažka na brněnské konzervatoři, později skladbu a hudební teorii na JAMU u Aloise Piňose, Miloslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Racka. Na postgraduálním studiu se věnoval elektronické a technické hudbě. Vedl rovněž Malé divadlo hudby. Své muzikologické bádání soustřeďuje do velké míry na život a dílo Leoše Janáčka, spolu s Leošem Faltusem rekonstruoval několik jeho nedokončených děl. Je také znalcem soudobé hudby, jíž se věnuje v mnoha studiích. Dále se zaměřuje na období renesance, manýrismu a baroka. Ve skladatelské oblasti je jeho záběr rozmanitý. Je činný v tvorbě scénické hudby, spolupracuje s divadlem Husa na provázku (nejznámějším představením je Balada pro banditu), v koncertní tvorbě užívá vlivů folkloru, staré hudby a rovněž operuje s technikami nové hudby a jazzu. Je univerzitním profesorem v oboru muzikologie. Na sklonku roku 2015 uvedl Ensemble Opera Diversa Štědroňovu operní frašku Chameleon aneb Joseph Fouché v brněnské Redutě.

Autorský komentář

Monteverdi mi je celoživotním zdrojem inspirace tematicky, formově, fakturou atd. Tentokrát jsem se pokusil o dvojkoncert pro housle a klavír na pozadí monteverdiovské palety. První část je nejobsáhlejší, druhá parafrázuje lamento Arianny, třetí a čtvrtá jsou vlastně dvě moresky jedna v regionálnější maďarsko-slovensko-moravské podobě jako Hajducky tanec do boje proti Turkům  a druhá moreska ovlivněná podobou ze závěru Monteverdiho Orfea. To vše spojeno s témbry, redukcionistickými prvky a dalšími postupy moderny i postmoderny….