Novák – Štochl – Kyas (premiéra)

Premiéra 10. 2. 2016, 19.00, Mozartův sál, Reduta, Zelný trh

První koncert Ensemble Opera Diversa v roce 2016 s díly Jana Nováka, Ondřeje Štochla a premiérou Komorní symfonie č. 2 Ondřeje Kyase pro hoboj, klavír, perkuse a smyčce. Prezentace nového CD s díly Jana Nováka. Dirigentka Gabriela Tardonová, hoboj Vilém Veverka, klavír Alice Rajnohová, perkuse Martin Opršál.

V rámci prvního koncertu Ensemble Opera Diversa v roce 2016 bude představeno první CD souboru s hobojovým a klavírním koncertem Jana Nováka, které Ensemble Opera Diversa nahrál pod taktovkou Gabriely Tardonové na podzim roku 2015 s Alicí Rajnohovou a Vilémem Veverkou. Při této slavnostní příležitosti se oba sólisté setkají v Komorní symfonii č. 2, kterou pro tuto příležitost napsal Ondřej Kyas. Alice Rajnohová provede zmíněný Klavírní koncert Jana Nováka, Vilém Veverka pak skladbu pro P.A.S.ti, kterou na objednávku Ensemble Opera Diversa napsal Ondřej Štochl. Na úvod koncertu zazní Odarum concentus, půvabné dílo pro smyčcový orchestr Jana Nováka.

Recenzoval Boris Klepal na portálu mestohudby.cz

Program

Jan Novák: Odarum concentus pro smyčcový orchestr

Ondřej Kyas: Komorní symfonie č. 2 pro hoboj, klavír, perkuse a smyčce  (PREMIÉRA)

Ondřej Štochl: pro P.A.S.ti, skladba na objednávku Ensemble Opera Diversa pro smyčce a hoboj

Jan Novák: Koncert pro klavír a smyčcový orchestr

K programu

Jan Novák (1921 Nová Říše – 1984 Neu Ulm) studoval skladbu nejdříve u Viléma Petrželky na brněnské konzervatoři. Během pobytu v USA mu byli učiteli Aaron Copland a Bohuslav Martinů. Především Martinů výrazně ovlivnil jeho skladatelské myšlení. Vedle komponování se intenzivně věnoval studiu středověké latiny a antické literatury, což se ve velké míře promítlo v jeho kompozicích. Je respektován pro svou technickou vyspělost, živelný rytmus a smysl pro formální výstavbu.

Odarum concentus (1973) pro smyčcový orchestr opět odkazuje k Novákově hlavnímu inspiračnímu zdroji – latinské poetice. Podnětem se skladateli stalo patero čtyřverší z Horatiovy první knihy Písní. V pěti kontrastních větách napětí udržuje proměnlivé metrum související s rytmem veršů, pizzicatové běhy a naléhavá barevnost. Repetované motivy dodávají skladbě řád a ctí svou textovou předlohu.

Provozovací materiál k Odarum concentus poskytlo Nakladatelství Českého rozhlasu.

Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1949) začal Novák psát ještě před odjezdem do USA, jeho instrumentaci dokončil u Coplanda. Pod dohledem Martinů zřejmě v koncertu provedl rozsáhlejší změny. Po návratu do ČSR věnoval toto dílo své ženě Elišce, která jej také premiérovala. Koncert má tři části: I. Allegro sostenuto. Allegro con spirito – II. Andante pastorale – III. Allegro. Vliv Martinů je nejvíce patrný v druhé větě. Pastorale je útvarem, který si Novákův učitel velmi oblíbil. Charakteristické prvky pastorale, tedy trochejské metrum, houpavý ráz evokující ukolébavku a čisté, jasné harmonie, pojal Novák pod vedením Martinů vlastním tvůrčím způsobem. V první větě se v klavírním partu setkáváme s poměrně tradiční sazbou, často se zde objevují charakteristické běhy, klavír a orchestr místy tvoří spíše dialog. V několika pasážích dochází k časté změně metra, která je pro Novákův kompoziční styl typická. Autor působivě pracuje s různými polohami nástrojů, na delší ploše rozeznívá klavír v hluboké poloze, s níž později kontrastují vysoké tóny houslí. Třetí věta zpočátku plyne v téměř neustálém pohybu, klavírní part je zde technicky nejnáročnější. V klidnější části Un poco meno mosso se klavír nejdříve zcela odmlčí a dále se ubírá v harmonických pasážích. Tempo I. opět vnáší do skladby hybnost. V brilantním klavírním partu se nakonec objevuje také kadence.

Provozovací materiál ke Klavírnímu koncertu laskavě poskytla Konzervatoř Brno.

Ondřej Štochl (narozen roku 1975 v Praze) vystudoval hru na violu na Pražské konzervatoři a skladbu na Akademii múzických umění u Marka Kopelenta. Během studií se zúčastnil mnoha skladatelských kurzů, například u Paula Méfana či Guye Reibela. Mimo kompoziční činnost se zdokonaloval v interpretaci soudobé hudby. V současné době se věnuje tvorbě komorních a orchestrálních skladeb, v posledních letech se prosadil především jako autor rozsáhlých prostorových kompozic. Se skladbou Modrá – čistá a křehká zvítězil v roce 2011 v soutěži Nuberg. Ensemble Opera Diversa tuto skladbu uvedl v brněnské premiéře v červnu 2012. Pro Velikonoční festival duchovní hudby Brno 2013 vytvořil prostorovou kompozici …vlídnost…světlo duše, která se setkala s velkým úspěchem. Jeho tvůrčím zázemím je Komorní soubor a skladatelské sdružení Konvergence, kde působí jako umělecký vedoucí, skladatel a violista. Věnuje se také pedagogické činnosti – na Konzervatoři Jana Deyla v Praze vyučuje kompozici a hudebně teoretické předměty. Jako lektor se účastní kompozičních kurzů Postfest v Kroměříži. Dílo pro P.A.S.ti poprvé uvedli Ensemble Opera Diversa a Vilém Veverka pod taktovkou Roberta Kružíka 18. listopadu 2014.

Komentář autora 

Tématem mé skladby jsou propasti a pasti okolo lidí s PAS – poruchou autistického spektra. Jako by byli odrazem povrchnosti naší komunikace i hloubky vnitřní samoty, která je s každou novou generací stále méně snesitelná. Schopnost domluvit se s nimi, pochopit, jak jsou citliví a jak moc potřebují nebýt sami, totiž předpokládá schopnost přiblížit se jim – tak, jak to lze. To znamená zájem o ně samé. Účast na jejich vnitřním světě.

Skladba je vzkazem pro ty postižené, s nimiž se potkávám nejčastěji – lidem s Aspergerovým syndromem. Nemůže být jen pozitivní, vzájemné pochopení alespoň 0některých zúčastněných v ní je sice úplné, ale o to řidší. Převládá odstup, nepochopení, zdvořilé ignorování… Naše společnost s takto postiženými také navenek zachází slušně, aby jim s pokryteckým úsměvem připravovala obtížně překonatelné propasti či přímo pasti. Nevím, jestli je to pro nás pohodlné, rozhodně to není čisté ani moudré – nebojím se dnes častý přístup k odlišujícím se jedincům označit přímo jako zdvořilostní hyenismus. A tak mě napadá, že právě „Aspíci“, jak se lidem s Aspergerovým syndromem přezdívá, nám ukazují důležitou možnost, jak si uchovat zdravý rozum a nalézt vnitřní čistotu – jim často (mezi námi vytvořenými propastmi) nic jiného než ideje ani nezbývá. Říkají nám možná, že musíme nalézt odvahu jít proti trendům dnešní mezilidské komunikace vedoucím ke zdvořilostním frázím, budování konformní bezchybné image. To je silný vzkaz pro naši bezdotykovou, on-line žijící společnost. Zvlášť v době, kdy raketově vzrůstá spotřeba antidepresiv u těch, kteří neznají nic víc, než „být in“…

Ondřej Kyas (1979) se pohybuje na rozhraní různých žánrů, v rámci Ensemble Opera Diversa se profiloval především jako vynikající autor (mini)oper. Nepřehlédnutelná či spíše nepřeslechnutelná je jeho kompoziční zkušenost a dovednost ve zhudebnění jakéhokoli textu. Jakkoli je Kyasova hudební tvorba zcela současná, zůstává přístupná, srozumitelná a nezříká se emotivní roviny. Klíčovým autorovým dílem je v tomto směru jeho celovečerní zhudebnění středověké sekvence Stabat Mater, v menším obsazení pro sbor a smyčce později zhudebnil také kantikum Magnificat a hymnus Te Deum laudamus (premiéra plánována na říjen 2014). Pro orchestr Ensemble Opera Diversa napsal také několik čistě instrumentálních skladeb (Komorní symfonie, Melodie, Introitus). Na objednávku britského Ensemble 10/10 napsal klavírní kvintet Strange Kind of Happiness, premiérovaný v roce 2012 v Liverpoolu.

Komentář autora

Komorní symfonie č. 2 zatím patrně nejvíce odpovídá mé koncepci ryze instrumentální hudby jakožto „abstraktního dramatu“. Dlouho jsem váhal, není-li to přece jen spíše (troj)koncert, nebo nemám-li skladbě vymyslet nějaký konkrétnější název, ale nakonec jsem se rozhodl ponechat významovou rovinu zcela na posluchači. Upřímně řečeno, koncerty (jako žánr) nemám příliš v lásce: nevyhovuje mi obvyklá koncepce, kdy je pozornost zcela upřena na sólistu, jeho part a jeho výkon a orchestrální doprovod zde funguje jako nutná „výplň“ či „pozadí“ sólových exhibic. (Samozřejmě jsem si dobře vědom, že z dramaturgického hlediska je tento systém velmi funkční, zvláště v oblasti soudobé hudby, kdy se charismatický sólista stává základním článkem komunikačního řetězce mezi autorem a posluchači a dodává v zásadě abstraktnímu zvukovému proudu žádoucí „polidšťující“ rozměr, často už jen díky svému fyzickému výkonu na hranici lidských možností.) Označení „symfonie“ pro mě znamená především dynamickou formu snažící se o jakousi imanentní hudební naraci, vyprávění příběhu – sice abstraktního, ale příběhu.