Pocta Františku Emmertovi

Anglická polyfonie 16. až 20. století a skladby Františka Emmerta

15. 6. 2015 v  19.00, kostel sv. Augustina, náměstí Míru, Brno

 

ansámbl OctOpus Vocalis, sbormistr Martin Franze

Ensemble Versus, komorní sbor pro duchovní hudbu

sbormistři Veronika Hrůzová a Vladimír Maňas

Hana Škarková, soprán

Ondřej Múčka, varhany

 

 

Program

Ralph Vaughan Williams: Kyrie ze Mše g moll 

OctOpus Vocalis & Versus

František Gregor Emmert: Devět žalmových písní pro soprán a varhany I. 

Hana Škarková & Ondřej Múčka

William Byrd: Tristitia et anxietas 

OctOpus Vocalis

Henry Purcell: Hear my prayer 

OctOpus Vocalis

František Gregor Emmert: Devět žalmových písní pro soprán a varhany II.

Hana Škarková & Ondřej Múčka

Robert Parsons: Credo quod redemptor meus vivit 

Versus

Charles Villers Stanford: Beati quorum via 

Versus

František Gregor Emmert: Pater noster 

OctOpus Vocalis

František Gregor Emmert: Os justi 

Versus

Herbert Howells: Nunc dimittis 

OctOpus Vocalis & Versus

Společný koncert dvou brněnských komorních sborů Ensemble Versus a OctOpus Vocalis představuje nevšední program z děl anglických autorů 16. až 20. století (Parsons, Byrd, Purcell, Stanford, Vaughan Williams, Howells) a skladeb nedávno zesnulého Františka Emmerta (1940–2015). Ze sborové tvorby zazní jeho dvě drobné, ale působivé skladby, které v premiérách provedly právě zmíněné sbory. Emmertova výsostně originální a působivá vokální tvorba pak bude představena dvěma cykly Žalmových písní (1986), které přednese sopranistka Hana Škarková a varhaník Ondřej Múčka. Právě v podání Hany Škarkové září Emmertovy skladby největším možným leskem. Žalmové písně pak i z hlediska varhanního představují technicky náročné a zároveň nápadité hudební plochy. 

Díla zmíněných anglických autorů není nutné chápat jen jako určitou přehlídku svébytnosti ostrovní hudební kultury, ač k tomu jejich sestava rozhodně vybízí. S výjimkou Thomase Tallise a Benjamina Brittena jsou zde zastoupení všichni slavní angličtí skladatelé, náš program ale zároveň upozorňuje na autory neprávem pozapomenuté. V zástupu renesančních skladatelů je to Robert Parsons (cca1535–1571/2),  pozdním představitelem anglické romantické tradice (zejména v kontinentální perspektivě) je pak Herbert Howells (1892–1983). Je zároveň nutné dodat, že latinský text Simeonova chvalozpěvu Nunc dimittis zhudebnil v pouhých sedmnácti letech. Z hlediska celého programu je toto moteto určitým protějškem úvodní skladby, části Kyrie ze Mše g moll pro dva sbory a kvartet sólistů,  z jednoho vrcholných děl Ralpha Vaughana Williamse (1872–1958).

Jednotlivé skladby anglických autorů vytvářejí zároveň určitý oblouk od textů prosebných, od úvodního Kyrie, sklíčeného textu Byrdova a Purcellovy usilovné modlitby v jeho anthem, přes slova starozákonní knihy Jób, která mají své důležité místo v pohřebních obřadech, až po úvodní slova žalmu 119: 

Blahoslavení, kteří vedou bezúhonný život, kteří kráčejí po stezkách Páně. 

František Emmert jako by těmito slovy žil, jako by je zosobňoval. Proto po jeho skladbách Pater noster (Otče náš), která je přepracovanou verzí zhudebnění modlitby Páně, a Os justi (Ústa spravedlivého budou rozjímat o moudrosti), která vznikla jako protipól slavného zhudebnění téhož textu od Antona Brucknera, zazní zmíněné Howellsovo Nunc dimittis. V křesťanské liturgii zaznívá tato modlitba vždy v závěru dne, jsou to slova starce Simeona. Když spatřil malého Ježíše přineseného do chrámu, pronesl onu modlitbu, zachycenou v Lukášově evangeliu a zemřel:

Nyní propouštíš služebníka svého v pokoji… neboť mé oči viděly tvé spasení – světlo, které si připravil přede všemi národy