Soudobá chrámová hudba (Matthews, Kyas, Graham, Hejnar)

Premiéra 7. října 2014 v kostele sv. Augustina

Koncert recenzovali Boris Klepal pro Město hudby a Šimon Kořený pro portál Operaplus.

Pátý koncert neobvyklé řady soudobé chrámové hudby Ensemble Opera Diversa, tentokrát pod taktovkou Gabriely Tardonové. Celková dramaturgie koncertu je inspirována krásou staré liturgie a její strukturou. V roce 2013 zahajoval chrámový koncert pro tuto příležitost zkomponovaný Introitus (Vstup) pro smyčce od Ondřeje Kyase, v říjnu 2014 zazní v české premiéře stejnojmenná skladba pro smyčce a dvě trubky britského autora Davida Matthewse (nar. 1943). Po vzoru barokních chrámových sonát je do programu zařazena také Hommage a concerto grosso pro sólové violoncello a smyčce v Olomouci působícího skladatele Roberta Hejnara (nar. 1969), jehož pozoruhodné Stabat Mater pro sóla, sbor a orchestr vyšlo v nedávné době spolu s dalšími skladbami na profilovém cd tohoto autora (vydal Radioservis v roce 2013). Jako určitý zvukový předěl a připomenutí tradice vokální polyfonie zazní krátké moteto Františka Emmerta (nar. 1941) Os justi meditabitur, napsané pro Ensemble Versus. Přímo pro tento projekt vytvořili svá díla dva brněnští skladatelé. Kmenový autor Ensemble Opera Diversa Ondřej Kyas (nar. 1979) zhudebnil chvalozpěv Te Deum laudamus v obsazení pro sólový soprán, trubku, sbor a smyčce a varhany. Jaroslav Šťastný alias Peter Graham (nar. 1952) napsal Chrámový koncert pro basklarinet, dvě trubky, smyčce a varhany s názvem Death has a smile on its face (in memoriam Reinhard Oehlschlägel).

Program David Matthews: Introit pro smyčcový orchestr a 2 trubky, sóla Vít Otáhal a Josef Zimka

František Emmert: Os justi meditabitur pro sbor a cappella

Peter Graham: chrámový koncert Death has a smile on its facepro basklarinet, 2 trubky, varhany, smyčce a sbor (PREMIÉRA), basklarinet Pavel Zlámal

Robert Hejnar: Hommage a Concerto grosso pro violoncello a smyčce, violoncello Lukáš Svoboda

Ondřej Kyas: Te Deum laudamus pro soprán sólo, trubku, sbor, smyčce a varhany (PREMIÉRA) soprán sólo Jana Tajovská Krajčovičová

Tvorbu Londýňana Davida Matthewse (1943) výrazně ovlivnil zájem jeho samotného i jeho bratra Colina o dílo Gustava Mahlera, které vstoupilo do britského povědomí až v šedesátých letech 20. století. Sourozenci se pak podíleli na několika projektech souvisejících s instrumentací Mahlerových děl, o rekonstrukci jeho 10. symfonie David Matthews dokonce přednášel v Brně už v osmdesátých letech v rámci zdejší podzemní univerzity. Matthewsova tvorba je velmi rozsáhlá. Jak je tomu zejména v Británii zvykem, řada skladeb vznikla na konkrétní objednávku, vedle Introitu jsou to například mladší a rozsáhlejší Nešpory. Ve shodě s jeho zájmem o středoevropskou hudební tradici jsou Matthewsovi nejdůležitějšími kompozičními formami smyčcový kvartet (dosud jich napsal tucet) a symfonie, těch napsal zatím sedm.

Introit pro dvě trubky a smyčce jsem složil v roce 1981 pro koncert Anglického komorního orchestru, který se měl uskutečnit v katedrále v Gloucestru. Skladbu jsem proto zamýšlel jako spíše jako příležitostné dílo pro tento konkrétní koncert. Ten se však nakonec neuskutečnil. První provedení proběhlo o několik měsíců později v kapli sv. Jiřího ve Windsoru; avšak byl to onen původní plánovaný koncert, který podmínil charakter mé skladby. Jak název napovídá,  Introit měl celý koncert zahájit. Začíná a končí na c – a po většinu času je tón c také přítomen jako prodleva v basu, a to ze dvou důvodů: zjistil jsem, že zvon odbíjející hodiny v oné katedrále (slavný starý zvon zvaný Velký Petr) je laděn v c. Představil jsem si proto, že koncert dle plánu začne v osm hodin večer a po úderu zvonu v c začne má skladba. Prodloužením této představy je pak motiv zvonu v pizzicato kontrabasů hned v úvodu díla. Navíc, poslední skladbou programu měl být Tippettův Dvojkoncert, který také končí v c, takže by koncert stejnou tóninou začal i skončil. Celý koncert se skládal jen z anglických kusů (Purcell, Vaughan Williams a Tippett), Introit jsem tedy záměrně pojal jako „anglické“ dílo, v němž skládám hold výše jmenovaným skladatelům. Skladba byla též zamýšlena pro dlouhou akustiku katedrály, proto má velmi pomalé tempo, s květnatými horními hlasy nad statickým basem. Snažil jsem se tímto způsobem najít hudební ekvivalent gotické architektury s jejím vypracovaným dekorativním povrchem.

Dvě trubky se ozvou téměř až v samém závěru skladby. Představuji si je jako hudoucí anděly po vzoru andělského sboru v katedrále v Lincolnu. Trumpetisté jsou obvykle spíše pobaveni, když se to dozví. Doufal jsem, že by mohli hrát z nějakého vyvýšeného a vzdáleného místa, ačkoli se to nedaří vždy realizovat. V samotném závěru si trubky odpovídají navzájem, podobně jako dříve sólová violoncella, přednášející stejnou melodii. V tomto ohledu mne ovlivnil antifonální přístup typický pro benátskou hudbu, například duet dvou tenorů těsně před závěrem Monteverdiho Nešpor. Faktura smyčcových nástrojů je oproti tomu velmi rozrůzněná, s množstvím sólových linií.

David Matthews

František Emmert (1940) vystudoval kompozici ve třídě Jana Kapra na Janáčkově akademii múzických umění, v rámci umělecké aspirantury pak pokračoval ve studiu u Miloslava Ištvana. Po dokončení aspirantury vyučoval tamtéž hudební teorii a instrumentaci, v letech 1975 až 2012 pak také skladbu.

V jeho četné tvorbě včetně dnes netypického množství symfonií (celkem 25, dosud provedeno pouze prvních devět) a oratorií jednoznačně prosazuje duchovní tematika v širokém rozpětí od užití biblických a liturgických textů, duchovní poezie až k inspiraci v čistě instrumentálních kompozicích. V posledních dvaceti letech také jednoznačně vzrůstá zájem o jeho skladby, z nichž mnohé vznikají na objednávku konkrétních interpretů nebo ansámblů. Velké množství skladeb pro větší provozovací aparát však zůstává dosud neprovedeno, jednu z výjimek představuje premiéra koncertu pro altovou flétnu (2011), který Ensemble Opera Diversa uvedl v tomto roce.

Krátká kompozice Os justi meditabitur vznikla na podzim roku 2010 jako šestá část sedmidílného cyklu ,,Nirmal hridaj” (název jednoho z domů Matky Terezy v Kalkatě, kde pečovala o nejchudší z chudých). Skladba je dvojsborová. První sbor představují dva sólové soprány, které vytvářejí nad skladbou klenbu složenou z několika drobných kánonů v hybnějším tempu. Harmonie druhého sboru jsou uvedeny v klidnějším rytmu v hymnické podobě.

František Emmert

Robert Hejnar (1969) je absolventem oboru klavír na Pražské konzervatoři, skladbu studoval na Hudební akademii múzických umění v Praze u Ivana Kurze. Za skladbu Tres psalmi pro alt a symfonický orchestr získal cenu Českého hudebního fondu (1994), Stabat Mater pro soprán, alt, dětský sbor, varhany a symfonický orchestr ocenila Nadace Leoše Janáčka v roce 1998, druhá skladba byla s velkým úspěchem znovu uvedena v loňském roce na festivalu MusicOlomouc. Robert Hejnar působí na Konzervatoři Evanglické akademie v Olomouci.

Skladba Hommage à Concerto grosso (Pocta concertu grossu) byla dokončena v roce 1996. Oproti barokní formě concerta grossa, kde se ve vzájemném dialogu střídá skupina sólových nástrojů (concertino) s orchestrem (concerto grosso), je v této kompozici zastoupeno concertino pouze sólovým prvkem violoncella. Jak titul napovídá, skladba je jakýmsi „náhrobkem“, reminiscencí, holdem za dávnou hudební formu, v přeneseném biblickém slova smyslu „prach jsi a v prach se obrátíš“, či řeckého „panta rhei“ – tedy metaforou nicoty, pomíjivosti a neopakovatelnosti času…

Robert Hejnar

Peter Graham je umělecký pseudonym soudobého českého skladatele Jaroslava Šťastného-Pokorného (narozen 1. července 1952 v Brně). Na brněnské konzervatoři vystudoval obory hra na varhany u Josefa Pukla a skladbu u Bohuslava Řehoře. Ve studiích pokračoval na JAMU, kde byl žákem Aloise Piňose. Za svoji absolventskou skladbu, Trojkoncert pro lesní roh, housle, klavír a orchestr  (1980), byl oceněn ve skladatelské soutěži na JAMU a také v soutěži Ministerstva kultury ČSR. Po dokončení studií prošel řadou zaměstnání spjatých s hudbou, byl např. rozhlasovým hudebním režisérem. V současné době působí jako pedagog na Katedře kompozice, dirigování a operní režie JAMU. Podílí se na dramaturgii Expozice nové hudby, mezinárodního festivalu soudobé hudby v Brně. Jeho díla se setkala s úspěchem v mnoha evropských zemích i v USA. V roce 1993 byl za svoji komorní kantátu Der Erste na texty Franze Kafky oceněn třetí cenou v mezinárodní soutěži festivalu Musica Judaica v Praze. Sám Graham o své hudbě říká, že „roste jako dříví v lese“. Hudbu píše kvůli hudbě samotné a dodává: „Jsem to, co vytvářím.“

„Víš, že Smrt má úsměv na tváři?“, řekl jednou Reinhardu Oehlschlägelovi John Cage, krátce poté, co sám prodělal lehkou mozkovou mrtvici. Německý hudební publicista Reinhard Oehlschlägel (1936–2014), patřil do mého světa, přestože jsme se viděli jen několikrát v životě.  Časopis MusikTexte a knihy, které vydával se svojí ženou Giselou Gronemeyer, byly pro mne velmi důležité , stejně jako podpora, kterou mi oba projevovali. Neboť Reinhard podporoval novou hudbu v nejrůznějších projevech, sledoval ji prakticky po celé zeměkouli, psal o skladatelích známých, ale i o dosud neznámých, řadu let  je prosazoval jako rozhlasový redaktor, působil jako předseda Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), propojoval hudebníky z různých zemí, kteří by se o sobě navzájem těžko dozvěděli, z jeho popudu vznikl také známý Ensemble Modern. Práce, kterou vykonal na tomto poli je obrovská!

Možnost vytvořit nové dílo pro Pavla Zlámala a Ensemble Opera Diversa využívám tedy k tomu, abych uctil památku člověka, který svůj život věnoval nezištnému prosazování nové hudby a rozšiřování obzoru současného publika. Skladba je věnována jeho ženě Gisele.

Peter Graham

Ondřej Kyas (1979) se pohybuje na rozhraní různých žánrů, v rámci Ensemble Opera Diversa se profiloval především jako vynikající autor (mini)oper. Nepřehlédnutelná či spíše nepřeslechnutelná je jeho kompoziční zkušenost a dovednost ve zhudebnění jakéhokoli textu. Jakkoli je Kyasova hudební tvorba zcela současná, zůstává přístupná, srozumitelná a nezříká se emotivní roviny. Klíčovým autorovým dílem je v tomto směru jeho celovečerní zhudebnění středověké sekvence Stabat Mater, v menším obsazení pro sbor a smyčce později zhudebnil také kantikum Magnificat a hymnus Te Deum laudamus. Pro orchestr Ensemble Opera Diversa napsal také několik čistě instrumentálních skladeb (Komorní symfonie, Melodie, Introitus). Na objednávku britského Ensemble 10/10 napsal klavírní kvintet Strange Kind of Happiness, premiérovaný v roce 2012 v Liverpoolu.

Nabídka napsat duchovní skladbu určenou k provozování v chrámovém prostoru pro mne opět otevřela (krom otázky textu a jeho obsahu) jednu zásadní otázku: jak distribuovat zvuk v prostoru (a jak tuto distribuci koordinovat)? Představa zvuku obklopujícího posluchače z různých stran v přirozeném dozvuku chrámové lodi mě fascinuje už dlouho; vlastně pro mě představuje jedno z mála uspokojivých hudebně-zvukových řešení. Zároveň jsem si vědom toho, že zvukově-prostorové vztahy mohou v posluchači evokovat – více či méně tradiční – symbolické konotace (jsme vůbec schopni po Mahlerovi vnímat trubku „za scénou“ jinak než „hlas volajícího na poušti“?); tomu se rozhodně nechci bránit, ale zároveň netvrdím, že jsem s těmito významy v průběhu kompozice nějak vědomě kalkuloval. Šlo mi především o vyvolání pocitu slavnosti, pocitu společně prožívaného vytržení, o zvukové oblouky vyrůstající z ticha k zářivým vrcholům a zase se vracející zpět.

Ondřej Kyas

Fotografie z koncertu Fotil Jakub Slabák – Arathan Photography