Ondřej Kyas: Stabat Mater pro velký a malý sbor, komorní orchestr, soprán a bas sólo, klavír a varhany
premiéra 22. března 2010 v kostele sv. Augustina
repríza 17. září 2012 v kostele Jana Amose Komenského v Brně
OBSAZENÍ (2010, 2012)
Hana Škarková – soprán
Aleš Procházka – bas
Komorní sbor Ensemble Versus
Pěvecký sbor VUT v Brně VOX IUVENALIS
Ensemble Opera Diversa
Martin Jakubíček – varhany
dirigent Jan Ocetek
Skladatel rozčlenil oratorium v zásadě obvyklým způsobem, vzhledem k poměrně rozsáhlému aparátu však vedle tradičních vstupů velkého sboru s orchestrem (umístěných v presbytáři) využil také kontrastních ploch v podobě polyfonních pasáží komorního sboru bez doprovodu, zaznívajících z kůru, instrumentalistů procházejících chrámovou lodí nebo prostřední improvizační části pro klavír (z presbytáře) a varhany.
ukázky částí z premiérového uvedení
Ondřej Kyas o Stabat mater:
Když jsem se snažil zpětně odhalit, co mě vlastně vedlo ke zhudebnění této staré latinské sekvence, je to asi dlouholetá velmi osobní posluchačská, ale především interpretační zkušenost s Dvořákovým Stabat mater, které pokládám za jedno z nejinspirovanějších a nejdojemnějších děl světové hudby; a to navzdory mému spíše kritickému postoji k (zvláště duchovní) hudbě 19. století. Možná jsem pro skladbu na toto téma ještě příliš mladý, dosud nepodrobený podobným ranám osudu, které vedly ke kompozici třeba právě Antonína Dvořáka; nevím. Bolestný příběh Krista a jeho matky pojímám, vědomě přitom opouštěje rámec křesťanské věrouky, jako archetyp vyrovnávání se se smrtí (a to násilnou, předčasnou, „nespravedlivou“ smrtí!) blízkého člověka, popřípadě – ještě obecněji – s jakoukoli ztrátou, jež v nás vyvolá tak prudkou emocionální reakci, že pro ni (byť jsme i věřící) nenacházíme odpovídající způsob artikulace, že pro ni zvláště v první chvíli nenacházíme místo v síti smyslu, držící pohromadě naše životy. Oplakávání a truchlení jako by se stalo pro nás luxusem, který si nemůžeme dovolit; společenský úzus nám velí se co nejrychleji vzpamatovat z ran osudu a naskočit s úsměvem zpět do koloběhu praktického života, který nás semílá leckdy až neúnosně. A tu právě taková hudba, kterou sugeruje text Stabat mater, nám může pomoci přes ony potlačené bolestné pocity projít a náležitě je „odžít“ v onom smyslu antické katharsis: vnitřní konflikt je vyřešen, aniž je potlačen, smysl je nalezen, mysl očištěna. Můžeme jít dál.
Skladba je koncipována pro provádění výhradně v chrámovém prostoru. Obvyklé koncertní uspořádání, kdy se zvuk šíří víceméně z jednoho centra, mě již delší dobu neuspokojuje; z toho důvodu umisťuji větší sbor spolu se sólisty a komorním orchestrem před oltář a menší sbor na kůr k varhanám. Atypické je také použití klavíru v tomto prostoru: jeho part je spíše střídmý a využití krajních poloh nástroje evokuje spíše zvuk zvonů či zvonků, popř. harfy.
Skladba je věnována mé milované ženě Veronice.
recenze premiérového uvedení Stabat Mater od Ludvíka Běťáka a Karly Hofmannové.
recenze reprízy od Karly Hofmannové.
