27. června 2024 ve 20:00, Divadlo Husa na provázku, Zalný trh 9, Brno
Operní skeč Miloše Štědroně Návrat – František Sušil v rodném Rousínově, inspirovaná životem Františka Sušila, moravského teologa, římskokatolického kněze a sběratele lidových písní, kterou Ensemble Opera Diversa plánuje uvést ve světové premiéře v roce 220. výročí Sušilova narození.
Vzhledem ke kratšímu časovému formátu bude Návrat doplněn již nastudovaným repertoárem téhož autora – komorní opera Magnum mysterium – Světské a posvátné ze života Gregora Mendela, inspirovaná životem zakladatele genetiky a jednoho z nejvýznamnějších světových vědců.
Z režijní kuchyně
Tomáš Studený (nejen) o světové premiéře opery Miloše Štědroně
Opera karikatura
Každá z komorních oper Miloše Štědroně vtahuje diváka do nezaměnitelného, osobitého světa, a přitom mají mnoho společných rysů. Jedním z nich je, že zpravidla se jedná o portrét nějaké historické osobnosti. Ať už je to Leoš Janáček ve Věci Cage, Joseph Fouché v Chameleonovi, František Palacký v Palackého truchlivém konci, Gregor Mendel v Magnu mysteriu nebo František Sušil v Návratu. Výjimkou je snad jedině Delirium, jež zpracovává Švejkovu příhodu s opilým feldkurátem Katzem z Haškova románu, a hlavní postava je tedy literární, a nikoli historická. Ostatně portrét možná není to nejvhodnější označení. Přesnější by byla spíše karikatura, zůstaneme-li u příměru vypůjčeného z výtvarného umění. Miloš Štědroň ve svých operních miniaturách totiž podobně jako karikaturista v několika razantních črtách dovede stručně zachytit s až neuvěřitelnou přesností vždy to výrazné, a hlavně to podstatné. A přitom bez okolků strhnout všechny piedestaly, zesměšnit glorioly a poodhalit za neživotnou všeobecně zažitou představou lidskou bytost, byť na miniaturní ploše. Obvykle se také nezesměšňuje portrétovaná osobnost sama, snad až na Palackého a další obrozence ve frašce podle Huberta Krejčího, kde má ovšem tento škleb své opodstatnění. Směšné se jeví spíše souvislosti, ve kterých je daný hrdina líčen, nebo celý rámec vyprávění. Avšak humor v tomto případě neznamená zlehčování závažného. Naopak, často vtip naznačuje hlubší spojitost a smích střídá zamyšlení, okamžik dojetí nebo i zamrazení. Za mistrnou zkratkou, odkazující zpravidla na reálný a často ne běžně známý historický kontext, jsou nicméně rozsáhlé vědomosti, které Miloš Štědroň sice nijak ostentativně nepředvádí, ba naopak, ale díky nimž dokáže jít ve svých břitkých postřezích do hloubky a vystihnout důležité rysy. Díky podrobným znalostem historického pozadí, které patří k výbavě tohoto skladatele rozkročeného celoživotně mezi působností uměleckou a vědeckou, jsou všechny tyto operní črty nesmírně ostré a sugestivní. Druhou stranou mince ovšem je, že i divák, pokud má všechny tyto významové odstíny zachytit, musí mít jisté povědomí taktéž. To vnímám do značné míry jako výzvu i pro sebe jako inscenátora. Snažíme se proto scénickým uchopením nabízet divákovi dostatek indicií, které mu pomohou se orientovat.
Dalším společným rysem Štědroňových drobných oper je jejich forma. Vždy se jedná o jakousi mozaikovitou strukturu, řetězec velice krátkých zpívaných a instrumentálních částí (ritornelů). Tyto scénky se střídají kontrastně v rychlém sledu, přičemž děj se v nich odvíjí nelineárně, přerušován různými zdánlivě nesouvisejícími vstupy, z nichž některé se periodicky vracejí, jako jakýsi refrén, např. Geny v Magnu mysteriu či Hanácká příjmení v Návratu. Pravidelně se také objevuje postava Svědka či Historika, který jednotlivé krátké výjevy uvádí a komentuje, zpravidla ve stylu inspirovaném rannými operami Claudia Monteverdiho. V některých inscenacích je to jedna konkrétní postava, jindy se Historikem stává celá herecká kompanie, z níž příslušné repliky zpívá, kdo je po ruce. Což je popravdě spíše inscenační řešení, než původní záměr autora. Ten však ve svém zápisu nebývá nijak striktní a různým režijním nápadům je vždy otevřen.
Dalšími dvěma výraznými společnými rysy Štědroňových oper jsou polystylovost a epičnost. Miloš Štědroň je skladatel, který se dokáže suverénně vyjadřovat napříč hudebními styly, a ve svých operách toho k charakterizaci často využívá, s velkou dávkou smyslu pro humor. Trefně užívá i vypůjčených známých melodií, které kompozičně často zamaskuje přesně tak, aby je posluchač odhalil v pravý okamžik. Jeden příklad za všechny: téma národní hymny v moll jako funebrmarš v opeře Palackého truchlivý konec. Těchto různorodých hudebních prostředků pak užívá ve vlastní, originální hudební řeči k vytvoření soudržného celku. Mozaikovitost struktury oper má ještě jednu pozitivní vlastnost z mého pohledu režiséra, a totiž že snese, se souhlasem autora pochopitelně, jistou míru volnosti, například v pořadí jednotlivých částí apod., aniž by to narušovalo integritu díla. Epičností nebyla myšlena velkolepost, tedy význam, v němž se poslední dobou tento výraz přesouvá do hovorové češtiny z angličtiny. Pojem epické divadlo znamená divadlo, kde, zjednodušeně řečeno, herec přiznává že je hercem a nevytváří iluzi že to, co se na jevišti odehrává je skutečné. Je spíše vypravěčem, který dle potřeby na sebe bere roli nebo role postav. Tento druh divadla pracuje více s metaforou a představivostí diváka, čímž se dá často dosáhnout sugestivnějšího účinku než jevištním realismem. Štědroňovy opery k takovému přístupu dle mého názoru vybízí, ba přímo jej vynucují. Už z čistě praktického důvodu, kdybychom měli mít na každou epizodní postavu, kterými se to tu hemží, vždy zvlášť herce, tak by taková díla byla prakticky neprovozovatelná. Sevřená forma a svižné tempo si naopak přímo diktují využití co nejštíhlejšího možného hereckého ansámblu, a to na maximum. Protagonisté tak mohou střídat rozličné polohy a musejí být neustále ve střehu a v kontaktu s divákem. Celková struktura, vzniklá spojením kratičkých útržků, jakoby kabaretních čísel, bez klasicky chápaného lineárního dramatického děje je, skvěle promyšlená forma, která má spád a je divácky a posluchačsky přístupná. Někdy se nebojí až jarmarečních prostředků, a přitom zůstává neokázale artificiální. Enormní nároky však klade na interprety. S oblibou na to téma užívám bonmot, že co ve Verdim trvá dvě hodiny, se u Miloše musí stihnout za 30 minut. Je to samozřejmě nadsázka, ale ne zas tak moc.
Návrat
František Sušil (1804 – 1868) patří také k významným jubilantům letošního slavnostního Roku české hudby. A ačkoli zůstává trochu ve stínu těch největších, ovlivnil naši hudební kulturu více, než si možná uvědomujeme. Tento kněz, vzdělanec a profesor novozákonní teologie na bohosloveckém ústavu v Brně nebyl sice na první pohled nápadný, ani se sám nijak neprosazoval. Měl však dar získávat mladé z dorůstající kněžské generace svou obdivuhodnou aktivitou a osobní laskavostí, která mu nepochybně pomáhala překonávat i leckteré překážky při sběratelské činnosti. Při ní se vydával i do těch nejzapadlejších vesnic a svolával lidi do hospody, aby mu zpívali. Věnoval tomu po dvacet let zpravidla celé prázdniny a musel také obětovat mnoho ze svého pohodlí, financí, poněvadž často cestoval na vlastní útraty,
i osobní vážnosti, protože mnozí jej měli za podivína. To jen dokládá, s jakou láskou tuto činnost vykonával. Vladimír Šťastný, jeden ze Sušilových žáků, to zachytil takto: „Sušil rok co rok dychtivě vyčkával milých prázdnin, a místo aby si odpočinul po tolikerém namáhání roku školního, chápal se hole a vydával se na pouť za písní národní.“ Nejednou si přitom na četné útrapy posteskl i sám Sušil: „Jest to cesta, to mé putování! Chodím jenom svojí krajinou, jest mi však jak bych šel cizinou, slza kradmo teče z bledých skrání. Srdce moje k lidu mému sklání pořáde se s láskou jedinou, ale ruce jeho nevinnou vzájemném se ke mně milování. Ale buď si! Volím přece chovat národ v lásce, ač jsa nepoznám, volím v tíši blaho jemu snovat.“
Plodem této celoživotní náklonnosti k moravskému lidu a jeho písním, “samorostlým kvítkům, líbezným a svěžím“, jak je sám Sušil nazýval, je sbírka čítající 2361 písní. Mimo to publikoval i vlastní poezii, ale bez většího ohlasu. Pozoruhodný byl jako překladatel a prozaik (překlad a rozsáhlý výklad Spisů svatých otců apoštolských a Nového zákona, dále překlad spisu Josefa Flavia O válce židovské). Ovšem význam a dosah jeho písňové sbírky dodnes vše ostatní daleko převyšuje. Například Bohuslav Martinů ji s sebou na cestách vozil všude s sebou jako poklad, k němuž se stále vracel. Ale spousta dalších autorů napříč celou (nejen) hudební tvorbou čerpala a stále čerpá z tohoto takřka bezedného pramene. Nelze to samozřejmě tvrdit s jistotou, ale nebýt Sušilovy systematické sběratelské činnosti, dost možná bychom byli dnes
i o řadu písní chudší, poněvadž by patrně zanikly s posledními pamětníky. Zaslouží, aby se jeho odkaz zvlášť v roce české hudby připomínal a Miloš Štědroň to činí způsobem sobě vlastním. Rozvernou operní hříčkou, vlastně skečem o tom, co vše provází návštěvu slavného rodáka v rodném městečku na Hané. Hlavní postavou tu tedy není sám Sušil, ale starosta Rousínova, který má se vzácnou návštěvou spoustu starostí.
Magnum mysterium
Zato osobnost Gregora Mendela je v opeře (premiérované v mendelovském výročí 2022) skutečně středobodem. Miloš Štědroň si vybral několik autobiografických momentů, které Mendela vystihují, a přitom nejsou zcela běžně známé. Většina textu je přitom přímo převzata z korespondence. Tyto pasáže pak proložil různými fiktivními komentáři, například dvou brněnských tetek, které jednak přinášejí zemitý humor, ale nutí nás i uvědomit si perspektivu běžného člověka s jeho každodenními starostmi. Je to, myslím, velice příznačné i pro dnešek. Nejenže mnoho lidí nemá ani dnes o principech vědeckého bádání tušení, ale dokonce se stále častěji zpochybňují i základy vědění, známé a prokázané už po staletí, ba tisíciletí. Mnoho lidí v tuzemsku také ani dnes nemá zdání, jak významný Mendel skutečně byl. Vždyť komu jinému se podařilo založit celý nový vědní obor? Mendelovi je ve světě přikládán podobný význam jako Darwinovi
či Mendělejevovi.
Opera odhaluje Mendela jako člověka fascinovaného tajemstvím přírody, vesmíru a světa kolem sebe. Člověka, pro kterého největším naplněním je zkoumat a pronikat tímto velkým tajemstvím – hledat spojnici mikrosvěta
a makrosvěta, Mendelovými slovy „boží šňůru vesmíru“. Vidím v něm neukojitelnou touhu poznávat a pochopit všechno okolo sebe, zvídavé dítě s očima do široka rozevřenýma. Ani zde však nechybí humor a nadhled, který je pro všechny opery Miloše Štědroně spojnicí snad nejcharakterističtější.
Tomáš Studený
Představení se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR,
Jihomoravského kraje a statutárního města Brna.
