Rozhovor s Kateřinou Křivánkovou – libretistkou a režisérkou připravované inscenace Světlo na konci tmy
Jednoaktová opera Světlo na konci tmy je inspirována životem a dílem legendárního fotografa Františka Drtikola, který proslul svými soubory aktů a portrétů. Jaký impulz tě přivedl k nápadu, napsat o něm libreto?
Dřív jsem se zajímala o fotografování, sama fotila a fotky Františka Drtikola mě vždycky inspirovaly a fascinovaly – konkrétně jeho soubor aktů, práce s kompozicí a vůbec schopnost zachytit jedinečný okamžik lidského těla v pohybu. Když jsem hledala vhodný námět pro libreto a zároveň téma, které by mě lákalo režijně zpracovat, vzpomněla jsem si právě na, za mě stále, nedoceněného fotografa. Na druhou stranu nechcete postavit libreto jen na tom, že někdo dobře fotografoval. Potřebovalo to děj a Drtikolův životní příběh, včetně jeho ovlivnění buddhismem, mi připadly dost nosné ke zpracování. A pak jsem dalšího půl roku ležela v knihách a fotografiích a volně čerpala inspiraci, aby vzniklo libreto.
Tvoje libreto nemá ambici utvořit životopisný portrét osobnosti, naopak chce pracovat s pocity člověka – umělce, který pochybuje sám o sobě a přitom nachází vlastní tvůrčí cestu. Hlavní hrdina říká: „Hledám ženu, hledám inspiraci. Hledám múzy, ty, co se rozplynou jako kruhy na hladině.“ Proč je tématem libreta právě hledání?
Protože každý z nás v určité fázi života (ne-li po celý život) něco hledáme, někdo víc a někdo míň. Hledáme podstatu života, vnitřní naplnění, klid a odpovědi, umělci hledají inspiraci k tvorbě. Mám dojem, že v dnešní době máme mnohem menší pocit jistoty a stálosti, často nám chybí pevné pilíře, na kterých můžeme stavět. Téměř vše se děje ve virtuálním světě, přátele sledujeme přes sociální sítě, upínáme se na počet „lajků“ a řešíme svým způsobem povrchnosti. A potom je ten pocit hledání, v tom obrovském zmateném světě, frustrující. To je něco, co mě zajímá a proč téma hledání zpracovat.
Se souborem Ensemble Opera Diversa nepracuješ poprvé. Připravila jsi obnovené premiéry Labských horroroperr (2019) a Manželských minioper (2021) autorské dvojice Kyas – Drábek. Toto je však titul zcela nový, navíc původní, proto je logické, že hudbu složil zkušený, nejen diversní, matador Ondřej Kyas. Předpokládám, že měl možnost do libreta zasahovat. Jak se ti s ním, jakožto spoluautorem, pracovalo? A co ses od něj případně naučila?
Už když jsem libreto psala, představovala jsem si ho hudebně zpracované právě Ondrou. Proto jsem velmi ráda, že do toho se mnou šel. Jeho miniopery a také operu Psí svět, který jsme společně připravili k výročí ZUŠ na Veveří – jsem měla možnost režírovat už dřív a jeho hudební rukopis se mi velmi líbí. Ondřej má cit pro situaci a velmi citlivě pracuje s textem. Některé věci ve Světlu na konci tmy jsme spolu konzultovali, něco jemně upravil tak, aby mu to sedělo do vlastní hudební představy. V úpravách jsem mu dala volnou ruku, protože mu maximálně věřím a vím, že nám oběma šlo o vytvoření kvalitní opery.
Jsi debutující libretistka, jako režisérka máš více zkušeností mj. i z Komorní opery HF JAMU, kde jsi naposledy s úspěchem inscenovala Dialogy karmelitek. Jaké výzvy ti přinesl tento operní projekt?
Komorní opera byla pro mě během studií operní režie skvělý odrazový můstek – tato „laboratoř“ poskytuje studentům HF JAMU možnost vyvářet inscenace v rámci reálného divadelního provozu, což je unikát. Získáte tak zkušenosti, které jsou k nezaplacení, a já měla to štěstí, že jsem zde připravila celkem pět operních inscenací. Mým absolventským projektem byly právě Dialogy karmelitek, na kterých jsem pracovala v tandemu s kamarádem, dirigentem Patrikem Červákem. A výzva to byla obrovská. S Václavem Málkem jsme operu dramaturgicky upravili a napsali české libreto, a z inscenačního hlediska jsem měla možnost pracovat s neobvykle velkým počtem účinkujících. Všechny nás téma opery doslova vtáhlo a mám velkou radost, že ohlasy na inscenaci byly veskrze pozitivní. To jsou momenty, kdy vám práce dává smysl.
Co bylo pro inscenaci Světla na konci tmy klíčové? Hudba a zpěváci, nebo atmosféra „snímků“, ze kterých se vyloupne fiktivní příběh fotografa?
Z pohledu libretistky byl pro mě důležitý děj příběhu, jehož jednotlivé části jsou inspirované konkrétními fotografiemi a kresbami Františka Drtikola, a tím, co ve mně vyvolávaly, když jsem je studovala. Z pohledu režie se snažím vycházet z hudby a z toho, jaký temporytmus situacím dává. Také je pro mě velmi důležité vykreslení charakterů postav. Zpěváci musí chápat všechna jednání svých postav, jejich pohnutky musejí jít zevnitř. Myslím si, že je nutné přistupovat k inscenaci opravdu pravdivě a upřímně, aby divák prožil hledání s naším hlavním hrdinou, nebo mu inscenace otevřela vlastní hledání.
Připravit autorskou inscenaci chce představu, dobrou přípravu, ale také odvahu. Uneseš fakt, že možná právě kvůli „střetu profesních zájmů“ budeš kritizovaná?
To, že jsem autorka libreta a zároveň režisérka neberu jako střet profesních zájmů, ale jako obrovskou výhodu – znám každou větu libreta i pozpátku, charaktery postav a jejich motivy k jednání. Tohle všechno nyní můžu zúročit při režijní práci. Samozřejmě, že je tu úskalí jisté jednostrannosti, ale od toho mám kolem sebe skvělý tvůrčí tým, který mi přináší také „pohled z venku“. Dramaturgickou supervizi nad libretem, které jsme spolu intenzivně vypracovaly, má Hana Hložková, už několikátou inscenaci připravuji se scénografkou Sylvou Markovou, která je pro mě skvělým tvůrčím parťákem, a v neposlední řadě je to skladatel Ondřej Kyas. Nad tím, že musím mít odvahu, jsem nikdy nepřemýšlela. Pokud mě něco nadchne, tak tomu absolutně věřím, a když přijde konstruktivní kritika, nemám problém ji přijmout. Jsem moc ráda, že mohu být součástí EOD a mít kolem sebe lidi, kteří mi věří a podpoří mě.
/ Rozhovor vedla Hana Hložková. /
