Muž a žena v loďce

1. 12. 2016, Brno, Reduta, Mozartův sál, 19.00

Skladby Samuela Barbera, Paula Hindemitha, Jana Nováka a Ondřeje Kyase s premiérou jeho madrigalů

Lucie Kašpárková soprán, Roman Hoza baryton, Miloslav Ištvan Quartett

Unikátní program pro dva zpěváky a smyčcový kvartet 

Program dle módy počátku 20. století vol. 1 (s nadějí na pokračování).

Samuel Barber: Dover Beach, op. 3  pro baryton a smyčcové kvarteto (1931) 9´

Paul Hindemith: Melancholie pro soprán a smyčcové kvarteto (1917–1919) 14´

Die Primeln blühn und grüßen – Nebelweben – Dunkler Tropfe – Traumwald

Ondřej Kyas: Madrigaly na texty M. Ajvaze pro soprán, baryton, klavír a housle (2016) 20´ (premiéra)

Led – Turisti – Motorest v Průhonicích

Jan Novák: Quadricinium fidium pro smyčcové kvarteto (1977) 14´

Allegro fervide – Scherzo. Adagio – Allegro molto

Ondřej KyasPavel Drábek: Muž a žena v loďce. Miniopera pro dva zpěváky a čtyři hudebníky (2008) 10´

Program bez přestávky

Celý program stojí na vodě. Voda omývající pobřeží, klidná mořská hladina symbolizující klid, noc, zastavení, smrt. Nebo alespoň melancholii.

Oblouk zhruba hodinového programu se klene mezi pozapomenutým klenotem amerického skladatele Samuela Barbera a posmutnělým zastavením z cyklu manželských minioper libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase. Ten je také autorem premiérově uváděných Madrigalů pro soprán, baryton, housle a klavír na básně Michala Ajvaze. Melancholii umocňuje Hindemithovo zhudebnění básní ze stejnojmenné sbírky Christiana Morgensterna. K brněnské kvartetní tradici, rozvíjené už ve dvacátých a třicátých letech 20. století s tehdy módním využitím vokálního sóla, odkazuje kratší třívětá kompozice Jana Nováka Quadricinium fidium. Novák ale nenavazuje tolik na Kaprála nebo Petrželku, v mnohém odkazuje přímo k dílu Leoše Janáčka. Jakoby vedle skladeb Pavla Haase ožíval Janáčkův odkaz právě u Jana Nováka zvláště intenzivně.

V unikátním programu se představí dlouholetá prima donna Ensemble Opera Diversa, sopranistka Lucie Kašpárková, hostující na operních scénách v Plzni, Ostravě a Košicích. Nedávno excelovala také v diversní premiéře nové opery Pavla Drábka a Ondřeje Kyase Čaroděj a jeho sluha (2016).

Nový sólista Národního divadla v Brně, barytonista Roman Hoza, se v roce 2013 zhostil hlavní role v diversní produkci vlastenecky neuctivé opery Miloše Štědroně Palackého truchlivý konec.

Miloslav Ištvan Quartett, založený roku 2008, se od svého počátku věnuje tvorbě 20. a 21. století; mimo jiné také tvorbě jednoho z největších českých skladatelů 20. století, Jana Nováka (1921–1984).

Autorský komentář k premiéře Madrigalů na básně Michala Ajvaze

Ajvazovy básně z jeho první knihy Vražda v hotelu Intercontinental (mimochodem, poněkud zavádějící název, evokující něco velmi detektivního a dobrodružně-šestákového) jsou v kontextu české literatury texty dosti ojedinělými. Zaprvé kvůli kombinaci formálních příznaků lyrických a epických (jsou to snad povídky svévolně „rozsekané“ do básní? kdepak!), zadruhé pak pro svébytné spojení absurdního humoru často až surreálního ražení, existenciálně melancholických kafkovských nálad a v neposlední řadě i odkazů na Ajvazovy oblíbené filosofy, Hérakleitem počínaje a Heideggerem konče. To vše dohromady pak ve formě drobných příběhů a promluv bizarních postav v bizarních situacích, obklopených scenérií Prahy konce 80. let, jejíž banální šedivost o to více rozněcovala Ajvazovu imaginaci. Zavání to těžkou intelektuálštinou, ale právě všudypřítomnost jemného humoru (je libo setkání androšského zenového blouda se zvířenou uprchnuvší z macourkovského večerníčku na psacím stole?) a zárodečného fabulačního umu budoucího romanopisce texty nadlehčuje a provzdušňuje. Vlastně jsou to jakési bajky, bajky z doby zahnívajícího socialistického režimu, v němž bylo dáno osobám typu Ajvaze přežívat na okraji společnosti, bez valných nadějí na to, že se situace jednou změní v jejich prospěch, a naučit se – v rámci zachování holého rozumu a osobnostní integrity – tuto životní prohru považovat za paradoxní vítězství, za záruku vnitřní svobody (což platí víceméně za každého režimu).

Proč to ale zhudebňovat? (Pozn.: z nějakého důvodu nemám rád slovo „zhudebňovat“, lepší však v češtině neexistuje)

Protože právě to spojení absurdního humoru a melancholie. Protože mé místo je také na okraji, v Zemi Nikoho, kde se divně a zajímavě spojují slovo a hudba, smích a filosofie, zoufalství a láska, všednost a posvátno. Samozřejmě že vím, že Ajvazovy texty nejsou pro zhudebňování ideální – příliš dlouhé větné konstrukce, (skoro) žádné rýmy, vrstevnatá struktura vyprávění. Emoce skrze intelektuální filtr. Ale prostě už jen představa zpěvačky zpívající slova jako „fenomenologie“, „klokan“ či „termitiště“ se mi velmi líbí. Jako určitý vzor mi slouží i písně legendy slovenské pop-music (či spíše art-rocku) Deža Ursinyho, v nichž jeho hlas s klidem a samozřejmostí proplouvá podobně členitými zátočinami textů básníka Ivana Štrpky.

Ondřej Kyas