Premiéra 2. března 2015 v Redutě.
Orchestr Ensemble Opera Diversa,
dirigent Gabriela Tardonová,
trubka Jozef Zimka
hoboj, anglický roh Romana Mazáková
flétna Iveta Kundrátová
V roce 2015 připomíná orchestrální dramaturgie Ensemble Opera Diversa výročí konce druhé světové války, a to programy věnovanými jednotlivým spojeneckým zemím.Koncertní dění tak na počátku března otevírá program z děl amerických autorů. Zahrnuje skladby slavných (Aaron Copland, Samuel Barber, George Antheil) i méně známých autorů (Arthur Berger, David Diamond), vzniklé ve čtyřicátých letech 20. století. Toto u nás dramaturgicky neobvyklé spojení nabízí program překvapivě posluchačsky velmi přívětivý; řada skladeb zazní v české premiéře.
Pod taktovkou Gabriely Tardonové se vedle smyčcového orchestru Ensemble Opera Diversa představí také tři sólisté z řad mladých profesionálních hudebníků, flétnistka Iveta Kundrátová, hobojistka Romana Mazáková a trumpetista Jozef Zimka.
Koncert recenzovali Boris Klepal pro časopis Harmonie, Patrik Červák pro Město hudby a Lukáš Baumann pro Musicologica.cz. Pozvánka na vltavské Mozaice (8:18.33´)
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3327374
Program
Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945) 11´
Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941) 10´
David Diamond: Rounds pro smyčce (1944) 14´
–
George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948) 16´
Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) 16´
K programu
Při úvahách nad orchestrální dramaturgií Ensemble Opera Diversa v roce 2015 se vcelku jasně vynořovaly obrysy koncertů, připomínající konec druhé světové války. Vedle pastorálního koncertu z děl britských autorů, který připadá na měsíc červen, a písní o smrti v Šostakovičově 14. symfonii, příznačně zařazených do prvního – tedy dušičkového – listopadového týdne, se program složený jen z děl amerických autorů jevil zpočátku jako velký problém. Postupně se však o slovo začaly přihlašovat pozoruhodné a u nás přitom prakticky neznámé skladby. Spojuje je řemeslná preciznost a přibližně stejná doba vzniku, s níž se pojí ještě jeden zásadní rys. Očekávaný optimismus a sebejistota se v programu – s Diamondovým Rounds jako výjimkou potvrzující pravidlo – téměř nevyskytují. Naopak, setkáme se spíše s překvapivou nejistotou. Tím spíše si skladby zasluhují naše pozorné naslouchání; výsledek se může zdát možná až nečekaně tradiční, uhlazený. Přesto – vzhledem k notným dávkám určitého odstupu, ironie a nejistoty – vítejte v jiném Hlasu Ameriky.
Arthur Victor Berger (15. května 1912, New York – 7. října 2003, Boston) získal první formální vzdělání v kompozici na New York University (1934). V téže době se seznámil s avantgardou – tvorbou Charlese Ivese, Edgarda Varèse, Henryho Cowella – a připojil se k umělecké skupině Young Composers’ Group, založené skladatelem Aaronem Coplandem. Důležitým mezníkem pro něj bylo studium skladby v Paříži (1937–1939) u Nadii Boulanger, z jejíž třídy vzešlo mnoho významných hudebníků 20. století. V Paříži poznal Stravinského hudbu, napsal o ní několik článků a sám komponoval v neoklasickém duchu. Jeho pozdější tvorba by se dala označit jako post-webernovská, propojoval tehdy neoklasické a seriální techniky; sám autor například popsal svou skladbu Chamber Music for 13 Players (1956) jako neoklasicky-dodekafonní. Berger se také věnoval revizi svých starších kompozic, vznikaly tak jakési koláže – nové skladby na starém základu. Jako hudební kritik působil mimo jiné ve známém The New York Sun, bohatá je i jeho editorská činnost – například v Perspectives of New Music, který spoluzakládal. Byl také význačným pedagogem (Brooklyn College, The Juilliard School atd.).
Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945) je skladbou z Bergerova neoklasického období. Názvy vět odpovídají jejich kontrastnímu charakteru, přesto jsou první a třetí věta tematicky příbuzné. Prelude po krátkém expresivním úvodu ústí spíše do idylické nálady, která jakoby svou lehkostí ani neodpovídala době vzniku. Autor zde hojně využívá pizzicata, imitace a důsledně pracuje s rytmem, který rozmělňuje drobné motivy. Aria je pak více expresivní, pizzicato zde zemdleně podbarvuje melodii, zaznívá více ploch najednou. I přes absenci rozšířených technik je zvuk spíše syrový, a přesto místy zachovává měkkost výrazu nastolenou v první větě. Optimistický Waltz k ní tematicky odkazuje.
Aaron Copland (14. listopadu 1900, Brooklyn, New York – 2. prosince 1990, North Tarrytown, New York) je znám jako tvůrce, který usiloval o nalezení vlastního výrazu americké vážné hudby. V šestnácti letech se začal učit základům kompozice a kontrapunktu od Rubina Goldmarka. Silný vliv evropské hudby na jeho tvorbu ho přiměl ke studiu ve Fontainebleau ve Francii. V Evropě se setkal s řadou významných umělců své doby, například se Sergejem Koussevitzkym. Jeho symfonickou tvorbu ovlivňoval do velké míry jazz, který Copland považoval za ryze americký. Na sklonku dvacátých let 20. století se jeho zájem přesunul k populární hudbě ostatních zemí. Věřil, že klasická hudba se může stát stejně populární jako jazz nebo lidová hudba; svědčí o tom například jeho slavný Koncert pro klarinet a komorní orchestr.
Na koncertech zvaných Copland-Sessions prezentoval díla mladých skladatelů. Patřil k nejoblíbenějším skladatelům USA; ostatně právě jeho díla vytváří určitý kánon americké vážné hudby (Fanfára pro obyčejného člověka / Fanfare For The Common Man, 1942), který se výrazně promítl i do hudby filmové. Copland se mimo jiné inspiroval mexickou lidovou hudbou, psal hudbu pro filmy (O myších a lidech z roku 1940) a balet, z nichž nejznámější je Apalačské jaro (1944), za které obdržel prestižní Pulitzerovu cenu. Mimo skladatelskou činnost působil jako hudební organizátor a pedagog (v The Tanglewood Music Centre vyučoval například Leonarda Bernsteina či Jana Nováka), později dirigent, napsal několik knih a velké množství hudebních esejí.
Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1940) napsal Copland během svého prvního letního působení v Tanglewoodu. Ve skladbě použil několik fragmentů z původní scénické hudby ke stejnojmenné experimentální hře Irwina Shawa, která se dočkala jen několika studijních uvedení. Jiné fragmenty později Copland použil ve svém Apalačském jaru. V Tanglewoodu vytvořil suitu pro trubku a smyčce, k nimž přidal také anglický roh, dle vlastních slov kvůli kontrastu i proto, aby trumpetistovi usnadnil nádechy. Tento sólový nástroj hrál důležitou roli v původním divadelním kusu. Mladý trumpetista si představuje noční úvahy mnoha jiných lidí ve velkoměstě; hraje na svůj nástroj, aby vyjádřil své emoce a probudil svědomí ostatních postav hry i samotného publika. Ústřední postavou hry byl trumpetistův bratr, který zapřel své původní jméno a tedy i svůj židovský původ kvůli úspěšné kariéře.
Vivian Perlis, autorka Coplandova životopisu, vykládá nadto Quiet City jako dílo, v němž se odráží autorova záliba komponování v pozdních nočních hodinách, kdy jsou ulice tiché a město se probouzí do nového dne. Této myšlence odpovídá jemná a úsporná instrumentace, rozšiřující původní komorní obsazení scénické hudby, lyričnost melodií a celkové smířlivé a poklidné vyznění. Signální trubka na začátku i konci navozuje chvíli, kdy není noc ani ráno, jen bezčasí symbolicky vyjádřené hudbou.
David Leo Diamond (9. července 1915, Rochester, New York – 13. června 2005, Rochester, New York) prošel řadou hudebních škol, mimo jiné studoval také u Nadii Boulanger v Paříži. Jeho rané skladby mají tradiční charakter, autor využívá širokých harmonií a setrvává v diatonice. Některé z jeho prací jsou inspirovány francouzským stylem, později obohacuje svůj kompoziční styl chromatickými postupy. Jeho rozmanitá tvorba zahrnuje jedenáct symfonií, koncerty, smyčcové kvartety, komorní i vokální hudbu. Dlouhodobě pedagogicky působil na The Juilliard School, svoje skladby s ním konzultoval také Glenn Gould.
V šedesátých a sedmdesátých letech, která přála atonální hudbě, ustoupila jeho tvorba spíše do pozadí. Diamond bývá někdy označován za jednoho z příslušníků „ztracené generace amerických symfoniků“, která nástupem modernistických tendencí upadla v zapomnění. Skladatel Virgil Thompson o něm prohlásil: „Skladatelé, podobně jako perly, se dělí do tří hlavních kategorií – skuteční, umělí a kultivovaní. David Diamond spadá bezesporu do první z nich; o jeho talentu a ryzosti nepochybuje žádný z jeho posluchačů, kritiků či kolegů skladatelů.“
Rounds pro smyčce (1944) je skladbou, která svůj charakter prozrazuje již v názvu; rounds – neboli dokola zde značí opakované návraty výrazných motivů, užití kánonů a fug, které udržují skladbu v neustálém pohybu. V první větě Allegro molto vivace uplatňuje Diamond princip ozvěny a imitace, energicky rozeznívá nástroje v jejich přirozené poloze a barevnosti dosahuje i různými druhy smyků. Závažné, spíše harmonicky založené Adagio, navazuje attaca. Závěrečná věta Allegro vigoroso charakterově odpovídá větě první, místy se v ní proplétají až kontrapunktické plochy, pizzicato zaznívá ostře i podpůrně, objevují se také glissanda.
Rounds si u Diamonda objednal dirigent a skladatel Dimitri Mitropoulous. Podle Diamondových vzpomínek Mitropoulos tehdy prováděl převážně dodekafonní skladby, postupně podléhal depresi a pochybám nad kvalitou a obecnou melancholií těchto děl. Proto zadání znělo jednoznačně: „napiš mi radostný kus. Toto jsou časy strádání… Rozvesel mne.“
George Antheil (8. července 1900, Trenton, New Jersey – 12. února 1959, New York) byl jedním z prvních amerických skladatelů, kteří se proslavili i mimo kontinent. Po studiích v USA odcestoval do Evropy, kde se živil jako koncertní pianista a mohl tak prezentovat i vlastní klavírní kompozice, které překvapovaly svým inovativním perkusivním pojetím (Airplane Sonata, Mechanisms a další). Ve dvacátých letech žil v Paříži, kde se seznámil s mnoha umělci – Jamesem Joycem, Pablem Picassem, Igorem Stravinským; oženil se s neteří dramatika Arthura Schnitzlera. Během dlouhého pobytu v Evropě zkomponoval Antheil své nejslavnější dílo Ballet Mécanique (1923–1925), kde využil zvuku sirén a elektrických zvonů. Pro Frankfurt zkomponoval operu Transatlantic (1930).
Do Spojených států se vrátil teprve v roce 1935 a probíjel se poměrně obtížně, tehdy začal znovuobjevovat tvorbu velkých symfoniků Beethovena a Mahlera, což se odrazilo v jeho kompozičním stylu. Jeho symfonie z tohoto období přinášejí novou melodiku, a přesto jsou ukotveny v romantické tradici. Stejně jako jeho současníci byl i Antheil ovlivněn lidovou hudbou, jejíž inspirace přenášel jak do své koncertní, tak filmové hudby.
Serenade No. 1 pro smyčce (1948) v klasickém sledu vět rychlá-pomalá-rychlá je formálně přehlednou, a přesto neméně obsahově náročnou skladbou. V první větě Allegro překvapuje neobvyklá melodika a střídání až líbezné lehkosti s temným zvukem. Druhá věta Andante molto je výrazně redukovaná, napětí spoluvytvářejí tremola a prodlevy. Působivé je sólo violoncella i náznaky virtuózních pasáží v sólových houslích. Závěrečný katarzní souzvuk je záhy vystřídán nástupem živelné třetí věty Vivo, která celou skladbu s vtipem uzavírá.
Samuel Osborne Barber (19. března 1910, West Chester, Pennsylvania – 23. ledna 1981, New York). „Ve věku dvaceti pěti let napsal největší koncertní hit Ameriky a poté už jen slýchal proklínání kritiků. Proč nenapsal další Adagio? Naříkali recenzenti s každou novou skladbou.“ (Norman Lebrecht). Část z původního smyčcového kvartetu (1936) Barber upravil do orchestrální verze, kterou v roce 1938 premiéroval dirigent Arturo Toscanini. Dějiny (ne)kulturní uvádění Adagia by vydaly na knihu, v původní kvartetní verzi ostatně zaznělo i na skladatelově pohřbu. Toscanini dirigoval také jeho Essay for Orchestra (1938); formu eseje zde Barber chápe jako rozšíření prvotní hudební myšlenky, z níž pak vyrůstá celé dílo.
Pozoruhodné místo v Barberově tvorbě zaujímají vokální skladby. Například v písňovém cyklus Hermit Songs (1953) zhudebnil staré anonymní texty, které nalezl na zdech irských klášterů. Při otevření nové Metropolitní opery v Lincolnově centru roku 1966 se hrála jeho opera Antonius a Kleopatra; jelikož propadla, Barber prchl načas do Itálie.
Sám sebe vnímal spíše jako melodika – téměř vše, co napsal, v sobě vždy mělo nějaký zapamatovatelný ráz. Pro tuto vlastnost býval označován jako neoromantik, ač jeho harmonie jsou někdy překvapivě disonantní a orchestrace místy experimentální. Jeho pozdější tvorba inklinuje k neoklasicismu, nelze ji však příznačně definovat, ani zařadit do tonální či atonální kategorie. Samuel Barber jakoby stál stranou těchto měřítek, a přesto po sobě zanechal nezaměnitelné dílo, které se právem dodnes těší přízni posluchačů, ačkoli v povědomí přežívá především zmíněné Adagio a půvabný Houslový koncert (1941).
Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) je skladba pojmenovaná po domu v Mount Kisco v New Yorku, kde Barber několik let žil se svým partnerem, skladatelem Gian Carlem Menottim. Jde o studii, ve které se skladatel zabývá rytmem, barvou a výstavbou; často se v případě tohoto díla hovoří o Barberově experimentu s barokní formou concerto grosso. Každému ze tří sólových nástrojů přisuzuje určitou osobní charakteristiku, která se v průběhu vět proměňuje. V první větě Allegro ma non troppo zazní po krátké introdukci smyčců nejdříve dialog hoboje s flétnou, později se přidává trubka. Jejich sólový výstup střídá hudba místy připomínající divertimento. Druhá věta Allegretto odpovídá přibližně typu scherza, inovací je zde hra trubky s dusítkem. Závěrečné Allegro con brio ve formě ronda dává prostor sólové trubce a v reminiscenci nechává zaznít introdukci první věty.
Americká hudba
Umělecký druh hudby, luxus průkopnické společnosti, vyrostl na vlně prosperity epochy Fin de siècle, v době zakládání orchestrů a budování koncertních síní novou vrstvou průmyslníků. Původní skladby koření v duchovních zpěvech a ikonizované evropské hudbě. MacDowel, první skladatel mezinárodního formátu, odkazoval k dílu svého učitele Liszta. Ives a Ruggles psali do šuplíku a veřejným koncertům se vyhýbali. Gershwin ukázal cestu k propojení masové kultury a vysokého umění; jeho užití jazzu dále rozvíjeli Weill, Copland a Bernstein. Hledání Americké symfonie usměrňovali dirigenti Koussevitsky a Stokowski, kteří prosazovali pozdně romantický, neskrývaně patriotický styl Barberův, Harrisonův, Pistonův a Schumannův, styl, který nevedl nikam. …
Norman Lebrecht: The Companion to 20th–Century Music. London 1992 (heslo American music)
